Mé studium A.zu bylo ukončeno a tak mi přibyly i povinnosti léčitelky. Na studium Ašipu jsem měla méně času, ale nevzdávala jsem se. Povinností nových A.zu bylo ošetřovat nemocné v chudinských čtvrtích města. V uličkách plných špíny, v místnostech přeplněných lidmi. Chudoba, která útočila ze všech stran a která sebou přinášela bolest duše a nemoci těla. Dělala jsem tu práci ráda, přestože byla vyčerpávající. Přinášela nové možnosti jak využít své vědomosti A.zu i Ašipu a vedla k tomu, naučit se lépe zacházet s mou vrozenou schopností. Sin mě občas doprovázel. Svou bezstarostností a vlídností přinášel do tmavých místností domů radost. Měli ho rádi. Dokázal vyléčit nejen lidské neduhy, ale léčil se stejným zápalem jejich domácí zvířata, která byla pro jejich život stejně důležitá jako život jejich.
Vyrostl z něho krásný mladík a jeho světlé vlasy, velké tmavé oči i krásná postava, přitahovaly pohledy dívek. Lichotilo mu to. Milostné avantýry mu mohl kdejaký muž závidět a také mu je záviděli.
Naštěstí vždy vše proběhlo bez větších skandálů a tak ho zase po čase nechávali na pokoji. Byl pro ně velmi cenný jako lékař nevšedního talentu a radili se s ním i starší Ummiové.
Jednoho dne mne zavolali do horního stupně zikkuratu k nemocnému. Byl to jeden z Lu.Galů – velkých kněží Enkiho svatyně. Sbalila jsem své léky a nástroje A.zu a pospíchala za pacientem. Podle popisu stráží to byl starý muž, který měl potíže s dechem.
Dovedli mě do pokoje. Závěsy na oknech byly staženy a v pokoji bylo skoro nedýchatelno. Rozkázala jsem vyvětrat. Muži jsem zakryla šátkem oči, aby ho světlo neoslepovalo. Byl opravdu letitý.
Prohlédla jsem ho. Dýchal velmi těžce a nepravidelně, ale plíce zasaženy neměl. Požádala jsem ho, aby se posadil na lůžku. Sundal šátek s očí a podíval se na mne. V očích měl strach. Ne strach z nemoci, strach, který jsem už viděla – tenkrát, když se ke mně nakláněl velekněz Anova zikkuratu.
Stařec tedy o mých schopnostech věděl. Usmála jsem se.
„Neboj se, Velký, tělo je sice nemocné, ale zase tak strašné to není.“
Uklidnil se, ale zaznamenala jsem pochybnosti o pravdivosti mých slov. Položila jsem ruku na jeho záda a uvolnila se. Ne, plíce byly v pořádku. „Už jsi měl někdy potíže s dechem dříve?“ zeptala jsem se.
Zamyslel se a řekl, že ano. Snažili jsme se spolu vystopovat, v kterém období se dušnost dostavovala, ale žádnou pravidelnost nebo návaznost na roční období jsem tam nenašla. Připravila jsem tedy lék, který měl uvolnit dýchací cesty a dala mu ho vypít. Pak jsem mu mastí začala natírat hrudník i záda.
Pořád jsem přemýšlela, z čeho mohou jeho potíže pramenit. Z venku vál do pokoje čerstvý vzduch a pohyboval závěsy. Byly husté a těžké, z kvalitní látky se zvláštním vzorem. Pak mě to napadlo. Šla jsem k oknu a dotkla se látky. Kromě vlny v ní bylo ještě něco. Něco, co látce bralo její měkkost a činilo ji tvrdší a pevnější. Len to nebyl.
„Z čeho je ta látka, pane?“ obrátila jsem se na starce.
Nevěděl. Jen řekl, že to byl dar a látka, že pochází z jiného kraje. Nechala jsem tedy sundat závěs a přinesla ho k muži. Dech se zhoršil.
Abych ho uklidnila, položila jsem mu ruku na rameno a zasmála jsem se: „Tak a máme to!“ s údivem se na mě podíval. Namísto původních závěsů jsem nechala pověsit lehké bavlněné, které tlumily světlo, ale propouštěly do místnosti vzduch. Před očima se mi objevil kůň. „Řekni, Velký, neobjevovaly se tvé potíže v přítomnosti koní?“
Muž se zamyslel: „Víš, dlouho jsem necestoval. Mé tělo je už staré a odvykl jsem nepohodlí cest – ale – možná…. máš pravdu. Vždy se mi hůře dýchalo, když jsem přijímal zprávy. Ti muži jezdili koňmo.“
Usmál se a pochopil. „Tak proto. A já si myslel, že to bylo z rozrušení, co nového se dozvím z tabulek.“
Byl ještě zesláblý prodělanými záchvaty. Jeho tělo potřebovalo odpočinek. Změnila jsem tedy léky a přislíbila jsem, že budu nějakou dobu denně docházet, abych sledovala jeho zdravotní stav.
Vyšla jsem ze dveří a procházela jsem dlouhou chodbou ke schodišti. Tam jsem ho potkala. Všechny pocity se vrátily. Žaludek jsem měla plný kamení, srdce mi začalo prudce bušit a krev se mi nahrnula do tváří. Uklonila jsem se, abych ho pozdravila. Zarazil mě.
„Jak se mu vede?“ zeptal se. „Je to vážné?“ Očima zabloudil ke dveřím starého muže.
„Je to v pořádku, Velký Ensi. Je to jen alergie na koně. Jeho závěs zřejmě obsahoval koňské žíně a proto ta dušnost.“ Sklonila jsem hlavu a chtěla rychle odejít. Cítila jsem se velmi nejistě v jeho přítomnosti. „Smím odejít?“ zeptala jsem se nesměle.
Mlčel. Zamyšleně se díval ke dveřím. Pak odpověděl. „Ó ano, ano. Pochopitelně.“ podíval se na mě a zeptal se: „Mohu za ním?“
Stařec byl unavený, když jsem odcházela: „Myslím si, že teď spí. Byl velmi vyčerpaný a spánek mu jen prospěje. Ale navštívit ho můžeš.“
„Přijdeš i zítra?“ obrátil se na mne s otázkou. Překvapilo mě to.
„Ano, pane, budu chodit denně až do doby než opět získá sílu.“
Kývl hlavou na znamení souhlasu a bylo na něm vidět, že váhá, jestli vstoupit nebo nechat muže spát.
Nakonec se rozhodl pro to druhé a než se obrátil, aby šel dál, řekl: „Tak to se uvidíme.“
Druhý den jsem šla s tlukoucím srdcem navštívit svého pacienta. Vystupovala jsem s obavami po schodech. Strach i touha potkat Ensiho se ve mně mísila, ubírala mi sílu a narušovala soustředění.
Večer jsem se snažila, s vypětím všech sil, nalézt pro Lu.Gala nejlepší lék, který by ho co nejdříve postavil na nohy. Nakonec jsem celý případ probrala se Sinem. Byl nadšený. Byl nadšený tím, že se opět dostal k něčemu novému i tím, že se jedná o jednoho z Lu.Galů.
Vstoupila jsem. Muž ještě ležel na lůžku, ale bylo vidět, že se mu daří lépe. Tváře už neměl propadlé a vracela se do nich barva. Četl. Zvedl hlavu, kývl na pozdrav a odložil tabulku.
„Vítám tě,“ řekl a usmál se. „Řekli, že jsi požádala, zda s sebou můžeš dovést i našeho mladého léčitelského génia.“
„Ano, pane. Byla bych ráda, kdyby tě mohl také prohlédnout, ale naléhat nebudu. Vím, že staří Ummiové se o tebe jistě postarají lépe, než my dva.“
„To to se mnou vypadá tak zle?“ zeptal se a zvážněl. Nebylo to poprvé, kdy jsem se setkala s touto reakcí. Lidé, kteří věděli o mých schopnostech, měli většinou strach. Bylo to směšné a hloupé, ale boj s lidskými předsudky neměl naději na výhru.
„Ne, Lu.Gale, tak to není. Sin je velmi talentovaný a je to můj svěřenec ještě z dob, kdy jsme byli v zikkuratu Ana. Zaujal ho tvůj případ. Jak víš, věnuje se nejvíce Šipir Bel Imti, takže se k těmto případům moc nedostane. Jsem vděčna za každou novou možnost rozšířit jeho vědomosti. Má opravdu výjimečný talent a byla by škoda ho nevyužít. Ale jak jsem řekla, nebudu naléhat,“ zaváhala jsem, ale pak jsem pokračovala. „Ne, tvůj stav opravdu není vážný a pokud se dokážeš vystříhat kontaktu s tím, co způsobuje tvé alergické záchvaty, budeš zdráv.“ Chtěla jsem ještě pokračovat, ale zarazil mě.
„Vím, že je to pro tebe nelehké,“ podíval se ke dveřím a pak zvedl zrak ke mně. „Ten mladík snad ještě chvíli počká.“ Usmál se. „Nediv se mým obavám. Každý z nás smrtelných má ze svého konce strach. Ten strach se pak přenáší na tebe, protože ty víš. Omlouvám se za svou netaktnost.“ Usmál se, opět se podíval ke dveřím a dodal: „No a teď ho můžeš pustit. I já jsem na něj zvědavý.“
Zavolala jsem Sina. Vstoupil, tváře zrůžovělé, v očích lesk, který se objevoval vždy ve chvílích vzrušení.
Muž se usmál a přetrhl tak okamžik napětí. Prohodili spolu několik slov. Sin se uklidnil a začali jsme s prohlídkou muže. Na svůj věk byl v opravdu dobré kondici. Ještě sice oslabený předchozími záchvaty, ale jinak zdráv. Sin, nyní již uvolněný a hovorný, jako vždy, vnesl do pokoje svou radostnost.
Natřeli jsme tělo mastí, podali lék a skončili jsme.
Poděkovala jsem muži za jeho ochotu i vlídnost, se kterou nás oba přijal. Chtěli jsme odejít. Muž propustil Sina, ale mě požádal, abych ještě zůstala. Zarazilo mě to. S obavami jsem usedla na nabízenou stoličku a čekala.
„Chtěl jsem s tebou ještě mluvit – ale můžeš odmítnout,“ řekl. Bylo vidět, že se snaží formulovat své dotazy a že neví, jak začít. Díval se na mě a mlčel. Hlavou mi začaly probíhat obrazy. Najednou se vynořila otázka – chtěl vědět, co je smrt, jak probíhá a co se ve mně odehrává.
„Asi vím, na co se chceš zeptat, pane. Ale ani já jsem si to pro sebe nikdy neformulovala. Nevím, zda jsem dnes schopna dáti ti uspokojivou odpověď. Pro mne je to řada vjemů, většinou nejasných, doprovázených různými pocity,“ odmlčela jsem se, nevěděla jsem, kde začít. Nevěděla jsem, jak popsat to, co probíhalo spíše mimo mne, než ve mně.
„Nechci naléhat,“ řekl. „A pokud o tom mluvit nechceš, nemusíš. Ber to jako zvědavost starce, který chce vědět, co ho čeká na druhém břehu.“
Zasmála jsem se. „Tak na to ti, pane, opravdu nemohu dát odpověď. Tak daleko mé schopnosti nesahají.“
Podíval se na mě s údivem. Zarazila jsem se, protože má poznámka opravdu nebyla nejvhodnější a chtěla jsem se omluvit, ale zarazil mě.
„Kam až jsi došla?“ zeptal se. Byl vážný. V očích měl strach i zvědavost. Popsala jsem tedy svou zkušenost s tunelem. Popsala jsem to, co jsem až do této chvíle zažila i bolest, kterou jsem cítila, když jsem doprovázela prababičku. Poslouchal a mlčel. Bylo vidět, že přemýšlí.
„Nikdy jsi o tom nemluvila?“
„Ne, pane. Některé věci se dají jen těžko popsat, a abych pravdu řekla, ani jsem se o to nepokoušela.
Lidé mají většinou z těchto věcí strach. Možná i proto se brání je přijmout. Většinou o nich nechtějí ani slyšet. Jsi první, kdo se mě na to ptá.
„Musí to být velká samota, ve které žiješ. Musí to být obrovské břímě. Schopnost, kterou skrýváš, tě musí hodně vyčerpávat.“
Zamyslela jsem se. Nikdy jsem o tom neuvažovala. „Nevím. Víš, mám tuto schopnost už od dětství.
Nepoznala jsem, jaké to je být bez ní. Dokonce si myslím, že když jsem byla malá, byla má vnímavost silnější než nyní. Obě – babička i prababička, byly natolik moudré, že ve chvíli, kdy se tato schopnost rozvinula, udělaly vše, abych se s ní naučila jakž takž zacházet. Proto jsem navštěvovala zikkurat již v tak raném věku.“
Muž začal být unavený. Ukončila jsem tedy naši rozmluvu – i když nerada. I pro mě byl tento rozhovor velmi důležitý. Poprvé jsem se mohla podělit o svou zkušenost a to bylo velmi osvobozující.
Na Ensiho jsem v té chvíli ani nepomyslela.
Naše rozhovory se staly pravidelností a pokračovaly i po vyléčení. Byl to velmi moudrý muž a také velmi zvědavý.
„Šubad,“ řekl mi jednou, „trápí mě jedna věc,“ podívala jsem se na něj s očekáváním. „Pamatuješ, když ses mi snažila vysvětlit svou zkušenost se smrtí?“ Přikývla jsem. „Jak jsi věděla, na co se chci zeptat?“
Jestli se lidé báli něčeho více, než smrti, pak to byly mé vpády do jejich hlav. Tohle jsem ale ovládat neuměla. Nikdy jsem někam nevstupovala záměrně. Prostě se to stalo a já nebyla schopna tomu zabránit. Zabránit tomu se ale dalo. To jsem věděla. Zkušenost s mým příchodem do Anova zikkuratu to potvrzovala. Ten tok myšlenek se zastavit dal – ale já nevěděla jak.
„Šubad, posloucháš mě?“ zavolal na mě. Podívala jsem se na něho. Musela jsem přemýšlet déle, než jsem si to sama uvědomovala.
„Ano,“ odpověděla jsem, „promiň, pane, zamyslela jsem se.“ Chvíli jsem ještě hledala slova, ale pak jsem se rozhodla, že budu říkat to, co mě v té chvíli napadne. Snad bude schopen si to utřídit. Snažila jsem se mu vysvětlit, že v tom není záměr. Obrazy, myšlenky se najednou objeví před očima a já sama dobře nevím co s nimi. Řekla jsem i to, že ne vždy vím, co v té chvíli říkám. Někdy je to tak, jakoby věci šly mimo mě. Poslouchal pozorně. Slova mi došla, byla jsem unavená a rozpačitá. Sama v sobě jsem měla zmatek a sama jsem se nevyznala v tom, co jsem říkala.
„Jak to probíhá?“ zeptal se a upřesnil to: „Jak to probíhá, když k tomu dojde? Jaké to je? Popiš to!
Pokus se o to, prosím.“
„Někdy to začíná emocí. Pocitem – spíše neuvědomělým – něco nesedí. Něco je jinak, než by mělo být. Není to nic určitého, hmatatelného, vědomého. Jde to mimo mně a zároveň je to ve mně. Pak se objeví obraz – nejasný, spíše tušený a najednou se do mé hlavy dostanou cizí myšlenky. Nejsou to věty v pravém slova smyslu – je to směsice někdy slov a pocitů, někdy obrazů a tušení. Ale hlavně je to velmi nepříjemné. Mám pocit, že jsem se dostala někam, kam nepatřím a nejsem schopna tomu zabránit. Mám pocit, že manipuluji a zároveň jsem manipulována. Nedokáži to sama zastavit, ale zastavit se to dá. To vím.“
Podal mi šátek. Aniž bych si to sama uvědomila, u očí mi tekly slzy. Utřela jsem je. Cítila jsem se trapně. Bála jsem se, že mi neuvěří, že to, co říkám je velmi nepravděpodobné, ale hlavně jsem se bála, že ze mě začne mít strach. Pro mne byly rozhovory s ním velmi důležité. Zbavovaly mě vlastní bolesti a dodávaly mi informace, které jsem potřebovala k tomu, stát se dobrým Ašipu.
Došel ke mně. Ruku mi položil na rameno a řekl: Čeho se bojíš? Vždy máš možnost prozkoumat své emoce, máš-li pochybnosti.“ Usmál se nad mými rozpaky a otázal se: „Jak víš, že se to dá zastavit?“
Popsala jsem mu dopodrobna situaci, která se odehrála v Anově chrámu. Nevěděla jsem, kdo ten proces zastavil, ale věděla jsem, že ho někdo zastavit musel. Možná Ninnamaren, by věděl, kdo má podobné schopnosti. Víc jsem nevěděla.
Přemýšlel. Mlčel dlouho a ze mě začalo opadávat napětí. Měl pravdu. Vždy jsem mohla prozkoumat své emoce, vždy jsem mohla zjistit, co se děje. Jediné, co mi v tom bránilo, byl strach, že se dozvím něco, co vlastně vědět nechci.
Pojednou se ozval: „Možná má stejnou schopnost Ensi Anova zikkuratu. Pokusím se to zjistit. Poslyš, Šubad, kdo ještě ví o tom, že tuto schopnost máš?“
„Kromě babičky a Ellit snad nikdo a Sin, ale ten spíše tuší.“ odpověděla jsem a před očima mi vyvstal obraz kněze, který tenkrát k nám přišel domů. „Ne, pane, existuje ještě někdo, kdo o tom s největší pravděpodobností ví.“
Vyprávěla jsem mu o návštěvě toho muže i o tom, co se stalo, když jsem vycházela z místnosti. Ale nikdy více jsem ho už neviděla. Ještě chvíli mi dával otázky a ptal se na podrobnosti, takže jsme si nevšimli, že se v pokoji objevil Ensi.
„Víš,“ řekl, „je velmi nepravděpodobné, aby tě do chrámu přijali tak malou. A pokud tě přijali, pak jsi musela mít přímluvce,“ odmlčel se, „…s největší pravděpodobností,“ dodal po chvíli.
Srdce mi začalo bušit. Pocity se opět vrátily a útočily. Chtěla jsem zůstat a chtěla jsem pryč. Nějakým způsobem jsem ukončila rozhovor a rozloučila se. Zmatek ve mně narůstal a já nevěděla, jak ho zastavit.
Po nějakém čase so mě nechal zavolat. I tentokrát jsem vystupovala po schodišti nahoru s obavami.
Vstoupila jsem do místností určených Ensimu. Stráž mě odvedla do pracovny. Stál u okna a četl.
Dočetl a pak se pohledem obrátil ke mně.
„Jak se daří pacientovi?“ zeptal se, ale bylo vidět, že to není hlavním cílem nadcházející rozmluvy.
Stručně jsem ho seznámila se zlepšujícím se stavem Lu.Gala a dodala jsem, že mých služeb už vlastně není zapotřebí. Poslouchal, mlčel a pokyvoval hlavou. Oči mířily do prázdna a já jsem si vzpomněla na prababičku a na její pohled před tím, než mě vyslali do zikkuratu Ana.
„Něco jsem zjistil, Šubad. Posaď se, prosím.“ Rukou ukázal, kde se mám posadit. „Dostal jsem zprávu od Ensiho z Anova chrámu. Neví, kdo má stejné vlastnosti, jako ty. O nikom takovém neví. Ale ty jsi byla přijata na základě přímluvy Lu.Gala z Gab.kur.ra,“ odmlčel se. Bylo vidět, jak sbírá síly na to, co řekne dál: „S největší pravděpodobností, Šubad, byl ten muž tvým dědečkem.“
Vyrazilo mi to dech. Pravdou je, že babička o otci své dcery nikdy nehovořila. Najednou mi došlo, proč byla mimo dům v době, kdy nás ten muž navštívil. Má-li stejné schopnosti jako já, pak to musel být on, kdo zastavil boj myšlenek v Anově chrámu. Mlčela jsem. Přemýšlela jsem o tom, co vlastně o své rodině nevím. Nikdy jsem se nezamýšlela nad tím, proč obě ženy žijí bez mužů. Budu se muset na to zeptat, až zase pojedu domů. Domů – to slovo najednou zabolelo steskem.
Ensi mě pozoroval. Ukončil naše mlčení: „Lu.Gal mě seznámil s tím, že se zajímáš o Urti.Mašmašše.
Možná bych pro tebe něco měl.“ řekl a pokynul, abych šla s ním. Odklopil police s tabulkami a za nimi se objevilo schodiště. Usmál se nad mým překvapením a dodal: „Je to tudy rychlejší, ale nezmiňuj se o tom nikomu.“ Vzal světlo a scházeli jsme dolů.
Mlčeli jsme. Ensi z ohleduplnosti a já… Já jsem ještě nebyla schopna pořádně soustředit své myšlenky na něco jiného, než na informace, které jsem před chvíli dostala o muži z Gab.kur.ra. Došli jsme k dalším dveřím. Kovovým dveřím se znakem půlměsíce. Ensi otevřel a zapálil světla uvnitř.
Stáli jsme v ohromných prostorách pod zikkuratem. V prostorách plných tabulek, soch a přístrojů.
Každá místnost byla rozdělena těžkými kovovými dveřmi, stejnými jako při vstupu. Rozhlížela jsem se kolem a žasla jsem.
„Archiv.“ Řekl lakonicky Ensi a vedl mě místnostmi. Pak jsme se zastavili. „Tady to je.“ Dveře byly ozdobeny znaky Enkiho. „Tady bys mohla najít, co hledáš.“ řekl a usmál se. Potom zvážněl. „Šubad, to co je tu ukryto, je ukryto před zraky lidí. Je zakázáno šířit vědomosti zde ukryté dále. Neptej se proč, sám to nevím. My jsme jen správci.“ Místnost byla přeplněna tabulkami v řeči předků. Přede mnou se rozprostíralo úžasné bohatství – vědomosti nasbírané za dlouhá staletí. Probírala jsem se seznamy a zapomněla jsem, že je tu se mnou Ensi.
„Šubad…“ naklonil se nade mnou a položil mi ruku na rameno. Musela jsem být tak zabraná do seznamů, že jsem ho neslyšela.
„Promiň, velký Ensi. Neposlouchala jsem. Jsem ohromena množstvím zde přechovávaných tabulek.
Ještě jednou se omlouvám.“
Zasmál se. V jeho očích byla vlídnost i pobavení. „Není třeba všechno stihnout dnes. Pojď, ukáži ti další vchody do podzemí, abys nemusela žádat o vstup hlavního knihovníka pokaždé, když budeš něco potřebovat. Buď ale, prosím, opatrná. Tabulky jsou hodně staré a přístup tady dolů není ostatním povolen.“
Docházela jsem tedy do podzemního archivu a hledala.
Čím starší byly tabulky, tím byly zajímavější. Odhalovaly tajemství. Jakoby lidé zapomínali – ztrácel se původní význam slov i znalostí sesbíraných za mnoha staletí, možná i tisíciletí. Vznikaly sice nové, ale staré přestalo být používáno a tak se řemeslo ochuzovalo o to, čeho mohlo být využito a znovu nalézalo to, co kdysi bylo samozřejmostí.
Často jsme o tom diskutovali s Lu.Galem. Vážila jsem si jeho přízně i jeho moudrosti, se kterou přistupoval ke každému problému. Objevila jsem tam dole staré tabulky. Tak staré, že ani Lu.Gal nebyl dostatečně číst tyto staré záznamy. V Eridu existovalo jen pár mužů, kteří znali dávno mrtvou řeč i dávno zapomenuté písmo. Jedním z nich byl Ensi, ale toho jsem se o pomoc bála požádat. Snažila jsem se naučit, co jsem mohla, ale bez řádného vědění jsem měla pramalou šanci, zvládnout překlad tak, jak jsem potřebovala. Svět mýtů, svět starých slov, starých znalostí – někdy až neuvěřitelných, se ode mne vzdaloval.
Nacházela jsem i mnoho receptů používaných starými A.zu, ale správné určení rostlin či minerálů se nedalo určit bez řádné znalosti řeči. Nakonec jsem požádala Sina o pomoc. Jeho talent pro jazyky by mohl celou věc urychlit. Bohužel, ani on si nevěděl rady.
Nikdy se neptal, odkud jsou tabulky, které jsem přinášela. Nikdy se neptal, kam mizím na celé dny. A nikdy nereptal, když jsem potřebovala s něčím pomoci. Ale i on byl na staré rukopisy krátký.
Nakonec jsem s Lu.Galem probrala i možnost požádat o radu Ensiho. Považoval to za dobrý nápad a smluvil mi s ním schůzku. Ensi nebyl proti – naopak, nejdříve mi domluvil hodiny u starého Ummii z E.dubby – domu tabulek, který mě učil základy starého jazyka. S překlady mi pomáhal sám. To nás sblížilo. Hodně sblížilo.
V řídkém a krátkém volném čase jsem přemýšlela o muži z Gab.kur.ra, ale pořád jsem odkládala dopis babičce. Uklidňovala jsem se tím, že vhodnější bude promluvit si s ní o tom osobně, až pojedu domů.
Osud mi určil něco jiného. Začala válka.
Seděla jsem v pokoji Lu.Gala a předčítala jsem mu některé překlady. Sem tam jsme se k některým pasážím rozpovídali. Byly to příjemné chvíle, i když ne tak časté, jak bychom si oba přáli. V této chvíli pohody a klidu se opět objevila před mýma očima mlha. Anův zikkurat křičel bolestí. Přede mnou se objevil tunel, do kterého kráčeli lidé. Lidé, které jsem znala i neznala. Mezi nimi i Ninnamaren. Ve výrazu jejich tváře nebyl klid a smíření, ale strach. Mohutný, bolestivý strach. Děs, ze kterého mi naskočila husí kůže. Ninnamaren se mi snažil něco sdělit, ale já nerozuměla. Ústa vyslovovala slova, která jsem neslyšela. Křičela jsem. Pak nastala tma.
Když jsem se probrala, stáli nade mnou oba – Ensi i Lu.Gal. Oba vyděšení. Musela jsem tentokrát křičet nahlas. Sluha přinesl vodu a já ji hltavě vypila. Ústa jsem měla vyschlá a v nose se uhnízdil pach spáleniny. Oba mlčeli. Neschopni slova se dívali a čekali, až promluvím. Řekla jsem jenom: „Válka.“
Opět jsem se ocitla na kraji tunelu. Babička. „Ne, babička ne!“ křičela jsem v duchu. Bolest zabrala veškerá místa mého těla i duše. Doprovodila jsem ji do poloviny tunelu. Ohlédla se. Smutek v očích,
slabý úsměv na tváři určený pro mě: „Utíkej, Šubad,“ říkaly její rty. Pak vše zmizelo.
„Prober se, prosím,“ slyšela jsem hlas Ensiho. „Prober se!“ na tvář mi padaly jeho slzy. Ležela jsem na posteli Lu.Gala. Ensi mě držel za ruku a Lu.Gal přebíral u dveří zprávu posla.
„Válka,“ řekla jsem tiše. „Utíkejte. Musíme pryč.“ Hlava se mi točila. Snažila jsem se posadit na posteli, ale mé tělo bylo ještě malátné. Opřela jsem hlavu Ensimu o rameno. Plakat jsem nemohla.
Mé vědomí odmítalo přijat zprávu o smrti babičky, o smrti lidí ve městě, kde jsem se narodila a trávila své dětství. Věděla jsem, že musíme pryč. Vždy, když někde začala válka, zaútočili nejdříve na chrámy.
Tam bylo shromážděno veškeré bohatství města. Představitelé zikkuratů byli nemilosrdně zabíjeni, aby byla oslabena akceschopnost.
Lu.Gal se potichu přiblížil až k nám. Lehce se dotkl Ensiho. Byl mírně rozpačitý nad scénou, kterou viděl, ale nekomentoval ji. Omluvně se na mě podíval a řekl: „Teď ne. Je třeba svolat Radu. Je třeba vyklidit chrám.“ Ensiho sevření povolilo. Jemně mě uložil zpátky na lůžko. „Jdi,“ řekl Lu.Gal, „poslal jsem pro Sina.“
Sedl si vedle mne na postel a chytil moji ruku. Mlčel. V očích měl strach. Snažila jsem se zastavit pocity, které na mě dorážely. Vyčerpávalo mě to. Potom vstoupil Sin. Došel až ke mně. Na nic se neptal. Rozbalil svůj lékařský vak. „Musíš spát, Šubad,“ řekl, když mě uviděl. „Nechám tě přenést.“
Lu.Gal zavrtěl hlavou: „Nech ji tady, prosím. Je to bezpečnější. Zůstaň s ní. Já musím už jít.“
Podával mi nápoj. Ruce se mi třásly, když jsem se snažila misku přidržet. Vzal lžíci, nadzvedl mi hlavu a podával mi nápoj po malých dávkách: „Co se stalo, Šubad?“ zeptal se.
„Válka. U nás začala válka.“ Zbledl. Věděl, že je jen otázkou času, než vojáci dorazí i do Eridu. Věděl, co bude následovat.
„Kdo?“ zeptal se a já jsem mu, už v polospánku, odpověděla: „To nevím, to opravdu nevím…“
Probudila jsem se náhle. Něco mě vytrhlo z náruče snu. Nade mnou byl strop podzemí a obličej Sina.
„Konečně,“ řekl. „Už jsem začínal mít strach.“ Z koutu se ozývaly steny a pocit za krkem sílil a sílil.
Prudce jsem se posadila. Musela jsem spát dlouho. Byla jsem slabá. Rty jsem měla rozpraskané žízní nebo horečkou, ale pocity smrti dorážely s neobvyklou silou. Sin mi pomohl na nohy a doprovodil mě až k němu.
„Ensi! Můj milovaný Ensi.“ křičela jsem uvnitř. Zatím co život opouštěl jeho tělo, ve mně rostlo jeho dítě. Chytla jsem jeho hlavu do svých dlaní a snažila jsem se myslet na chvíle, které jsme spolu strávili.
Myslela jsem na Slunce, vodu v kanálu zčeřenou větrem, na chvíle prožité v archivu, na chvíle, kdy se naše ruce proplétaly. Tunel se otevřel…
Pomalu jsem zavřela jeho mrtvé oči. Sin mě objal a já plakala potoky slz. Konejšil mě jako malé dítě.
Potom začal zpívat píseň. Píseň, kterou zpíval jeho otec, když mu zemřela matka.
„Nechtěl odjet bez tebe,“ řekl mi. „Všechny poslal pryč a zůstal. Ukryl nás v podzemí a sám bránil do posledních sil naši skrýš. Našel jsem ho pozdě – příliš pozdě na to, abych ho mohl zachránit.“
Utíkali jsme podzemními cestami. „Běžte do Gab.kur.ra,“ řekl Ensi a tak jsme se podzemím snažili dostat až za město obléhané vojáky. Oděvy léčitelů, které Sin připravil, nám budou dostatečnou ochranou. Všude jsou lidé a všude je zapotřebí léčitelů. Měli jsme naději.
Zotavovala jsem se po třítýdenní horečce celkem rychle. Jediné co mi dělalo starosti, byly ranní nevolnosti. Snažila jsem se svůj stav skrývat před Sinem, i když jsem předem věděla, že je to marné.
Cesta se stávala obtížnější a obtížnější. Procházeli jsme krajinou písků a kamení. Večer a ráno se jít ještě dalo, ale odpoledne byl žár příliš velký a tak jsme se snažili najít nějaký úkryt před sluncem.
Občas jsme narazili na kočovné kmeny lidí z hor či pouští. Většinou k nám byli přívětiví. Opláceli jsme jejich pomoc svým uměním. Dlouho jsme nikde nezůstali.
Těhotenství jsem snášela těžce. Sin neříkal nic, ale bylo vidět, že si dělá starosti. Nakonec jsme došli do kraje kde, jak jsme doufali, si chvíli odpočineme. Půda zde byla docela úrodná a dostatek osad kolem řeky zaručovalo, že hlady neumřeme a že i práce zde bude pro nás dost.
Najali jsme si část domu na kraji osady. Lidé kolem nás zpočátku nedůvěřivě pozorovali. Neměli rádi cizince. Uvnitř osady vládlo napětí a zášť. Všichni navzájem se hlídali a tak se postupně stali vězněm i dozorcem zároveň. Slova, gesta ubližovala, místo aby je k sobě přibližovala. Nepřátelství a strach, podezírání – to vše ovlivňovalo jejich životy i jejich zdravotní stav.
Nakonec to byla opět nemoc, která je přinutila nás tam tolerovat. Lidská bolest je všude stejná. Ať už se jedná o bolest těla nebo bolest duše.
„Musíme si promluvit, Šubad,“ řekl jednoho rána. Čekala jsem tuto rozmluvu už dávno. S obavami jsem ji čekala. Chystala jsem snídani a tak jsem se na něho jen podívala a přikývla.
„Musíš se rozhodnout,“ řekl.
Věděla jsem, že tady dlouho zůstat nemůžeme. Nebezpečí nám zde sice nehrozilo, ale klima v osadě příznivé nebylo a oba nás vyčerpávalo. I my jsme začínali mít pocit, že každý náš krok je sledován, každé gesto posuzováno s největší přísností. Stačilo málo – pacient, kterého už nešlo vyléčit, a kdo ví, co by se mohlo stát. Náš cíl byl daleko. Před námi dlouhá a náročná cesta.
Mé těhotenství neprobíhalo zrovna bezproblémově a nevěděla jsem, zda dokáži dítěti zajistit na cestě alespoň minimální podmínky. Věděla jsem, že se musím rozhodnout. Věděla jsem to už dávno, ale pořád jsem své rozhodnutí odkládala. Dítě bylo to jediné, co mi po Ensim zbylo – vlastně jediné, co mi zbylo, nepočítám-li Sina. Nevěděla jsem, zda Ellit žije. Nevěděla jsem, zda žije ten, který je snad mám dědečkem. Nevěděli jsme, co nás po cestě čeká a naděje, že najdeme místo, kde bychom se mohli usadit na delší dobu, byla minimální. Musela jsem se rozhodnout rychle. Čím déle těhotenství trvalo, tím větší bylo riziko.
Sin položil svou ruku na mou. „Zůstaň dnes doma, ať máš klid. Zastanu práci za nás za oba.“ Usmál se.
Byl to smutný úsměv.
Vyšla jsem před dům a usadila jsem se pod stromy. Rozum mi říkal, že není vhodná doba na to, přivést na svět dítě, ale vše uvnitř se proti tomu vzpíralo. Opřela jsem hlavu o strom a přemýšlela jsem, jak z této situace ven. Válka, zabíjení, ničení. Po ní přijde doba, kdy staré bude zapomenuto – vědění soustřeďované po mnoho staletí, znalost a zkušenosti se budou pomalu vytrácet a na vše, co bude přesahovat jejich dosavadní zkušenosti, bude pohlíženo s podezíráním. S každou válkou přichází období nevědomosti. Síly jsou namířeny místo na tvoření na ničení a obranu. Strach a podezírání, hlídání sebe i druhých – svět se začne podobat této osadě. Ne, to nebyla vhodná doba na to, přivést na svět dítě.
Přesto se ve mně vše vzpíralo proti tomuto rozumovému závěru. Je to dítě – jeho dítě. Člověk, lidská bytost, která by měla být oloupena o svůj život. Úkolem léčitele bylo lidské životy zachraňovat a ne je ničit. Nemohla jsem se rozhodnout a rozhodnout jsem se musela. Pak tu byl ještě Sin. V této chvíli byl můj život spojen s jeho. Moje rozhodnutí ovlivní i jeho život. Položila jsem ruce na břicho. „Vždy máš možnost prozkoumat své emoce…“ řekl mi Lu.Gal.
Kolem páteře začal stoupat chlad. Dítě vědělo, co ve mně probíhá a bránilo se strachem. Volalo a prosilo. Potom se vše začalo nořit do známé mlhy a já viděla svou dceru a její dceru i dceru jejich dcer. Schopnosti, které měly, byly prokletím i požehnáním. Některé z nich stály na hranici a plameny stravovaly jejich těla. Slova odsouzení, slova nepochopení, slova rozsudku a odsudku. Slova, která zabíjela. „Čarodějnice.“ Neznala jsem to slovo – ale nahánělo mi strach. Viděla jsem oči těch, kterým ruce mých potomků pomáhaly – pohled plný strachu, který se měnil v úlevu. I pohledy těch, u kterých vlastní strach vyvolal bouři odsouzení a vedl ke krutosti. Můj vlastní strach se mísil s radostí, mé vlastní děsy vítězily s odhodláním. Dala jsem ruce na zem. Země uklidňovala. Ani tento prožitek mi nepomohl se rozhodnout. Jen posílil pocit, že nemám – přes to všechno, co jsem viděla – nemám právo zabít.
Můj vlastní život byl plný zmatku i utrpení, které mé schopnosti vyvolávaly. Nebyla ve mně radostnost Ellit, ani síla mé prababičky, ale přesto jsem žila a žít chtěla. A tak jsem se rozhodla.
Neměla jsem právo držet u sebe Sina a snižovat jeho šance, že dojde k cíli. A neměla jsem právo brát ještě nenarozený život. Bude se jmenovat Chul.Ti – radostný život. Možná ji její jméno dodá onu radostnost Ellit a život pro ni bude snesitelnější.
Unavený a vyčerpaný se večer vrátil Sin. Nenaléhal na to, abych mu řekla, jak jsem se rozhodla. Když se na mě konečně podíval, viděla jsem v jeho očích provinění. Provinění z toho, že mě nutil k rozhodnutí, že mi způsobil bolest. V hnědých očích, jindy plných radosti, se usídlil strach.
„Bude se jmenovat Chul.Ti,“ řekla jsem mu. „Promiň, Sine, ale jinak jsem se rozhodnout nedokázala.
Je nebezpečné zůstávat se mnou, a proto možná bude rozumnější, budeš-li do Gab.kur.ra sám.“
Usmál se a já v té chvíli pochopila, jak těžké by bylo i pro něho brát život.
„Možná by to bylo rozumnější,“ odpověděl a zamyslel se, „ale začali jsme tuto cestu spolu a spolu ji dokončíme. Možná Chul.Ti dodá i trochu radosti do našich životů a přinese nám štěstí. Dala jsi ji krásné jméno.“ Zasmál se.
„Víš, jsem rád, že ses rozhodla tak, jak ses rozhodla. Opravdu jsem rád. Ale zůstat tady nemůžeme.
Musíme rychle dál. Musíme najít příhodnější místo, kde ji přivedeš na tento svět. Gab.kur.ra je ještě příliš daleko.“
Pořídili jsme si povoz, abychom s sebou mohli vzít léky, které jsme vyrobili, nástroje a přístroje, základní vybavení a zásoby na cestu. Naše výbava obsahovala také nové tabulky, které jsme po večerech zapisovali, aby získané vědomosti nebyly zapomenuty, aby znalosti mohly být dále rozvíjeny.
Pokračovali jsme v cestě mlčky. Sama sebe jsem se ptala, zda Sin nelituje rozhodnutí, sdílet se mnou můj osud, ale zeptat se ho přímo jsem nedokázala.
Cesta nepokračovala tak rychle, jak bychom chtěli – částečně i mým těhotenstvím. Krajina, kterou jsme kráčeli, byla rozmanitější než u nás doma a plná překážek. Kvůli zvířatům jsme museli vybírat cestu, která by jim poskytovala dostatek potravy. Osídlení zde bylo řídké a tak jsme často celé dny nepotkali ani živáčka.
Nakonec jsme dorazili do malé osady. Rákosové chatrče zpevněné hlínou stály v kruhu. Vstříc nám běžela žena a gesty ukazovala, že si máme pospíšit. Dojeli jsme do osady. Sin seskočil z koně, popadl svůj vak s léky a utíkal k chatrči, na kterou žena ukazovala. Pak mi pomohla slézt.
Chtěla jsem následovat Sina, ale žena mě zarazila. Posuňky naznačovala, že není radno vstupovat dovnitř chatrče.
Sin vyšel ven a zavolal na mne. Muži z osady se mi snažili zastoupit cestu. Tohle nebyl dobrý začátek.
Sin se jim snažil říct něco v jejich řeči, ale na nich bylo vidět, že nerozumí.
Zdáli se k nám blížil jezdec na koni. Jel tryskem. Seskočil z koně, obhlédl situaci, vyslechl rozčílené hlasy mužů a obrátil se na Sina: „Proč chceš, aby ta žena vstoupila do domu mužů?“ zeptal se v jazyce, kterému jsme rozuměli.
„Je léčitelka,“ odpověděl Sin, „a já potřebuji pomoc, mám-li zachránit život nemocného muže.“
„Není zde zvykem, aby ženy navštěvovaly místo, vyhrazené mužům.“ odpověděl jezdec a s nedůvěrou si mě prohlížel.
Sin zrudl rozhořčením a rozčílením. Rukou jsem mu naznačila, aby se zklidnil, než pronese další slova.
„Podívej,“ řekl mu, vzal muže za loket a odváděl ho stranou. „Ten muž je vážně nemocen, abych ho mohl léčit, budu potřebovat nejen její pomoc, ale i pomoc ostatních. Moc času nezbývá. Potřebuje operaci a ta musí být provedena v čistém prostředí. Jsou muži schopni uklidit a připravit prostor k tomu, abychom mohli odvést svou práci, anebo máme muže přenést jinam?“
Muž se zamyslel a pak pronesl několik slov k okolo stojícím v jejich jazyce. Muži z osady se rozestoupili a jezdec mi pokynul, abych vstoupila. Šel s námi. Prostor uvnitř byl velký, ale tmavý. Muž ležel na rohoži a sténal. Na čele měl pot. Po páteři mi začal stoupat chlad a v podbřišku se objevila známá bolest. Podívala jsem se na Sina a kývla. Obrátil se k jezdci a vysvětlil mu, co bude následovat, má-li se muž uzdravit. Poslouchal pozorně.
Prohlédla jsem místnost. Nebyla k operaci vhodná. Podlaha byla hliněná a byla tu tma. Potřebovali jsme stůl, vodu, čisté látky. Přistoupila jsem k muži. Trpěl. Bolest ho sužovala a on se jí, se zaťatými zuby, snažil snášet. Vyčerpávalo ho to. Rozbalila jsem svůj vak a vytáhla lék, který měl zmírnit bolest.
Dala jsem mu napít a vzala jeho hlavu do svých rukou. Neměl už ani sílu protestovat. Jezdec se odmlčel a podezíravě se na mě podíval. Zavřela jsem oči, uvolnila se a snažila si vybavit obraz klidu, vln narážejících na břeh moře, svěží vánek, který mírně rozhoupával koruny stromů. Muž se zklidnil a začal usínat.
Jezdec vyšel ven a začal dávat příkazy lidem z osady. Muže vynesli, podlahu pokropili vodou a zametli.
Přinesli stoly, které srazili k sobě a vyčistili. Sim chystal nástroje. Nemocný spal.
Pak vstoupil starý muž. Vstoupil tiše. Stála jsem k němu zády a chystala vše potřebné. Za zátylkem se uhnízdil pocit, který mě donutil se obrátit a tak jsem se otočila a uviděla ho. V jeho očích nebyla zloba ani rozhořčení, jen zvědavost. Pak se otočil, vyšel z chatrče a zavolal něco na jezdce. Vrátili se spolu.
Minuli Sina a šli ke mně. Dostala jsem strach. Strach, že nastanou další komplikace ohledně mé přítomnosti. Stařec se uklonil a pronesl několik vět.
„Říká, že by rád pomohl,“ překládal jezdec. „Je zdejším léčitelem a má rostliny, které urychlují hojení ran a zabraňují zanícení. Omlouvá se, paní, že vyrušuje, ale domnívá se, že může být nápomocný.“
Sin ustal v práci a střídavě sledoval pohledem starce i mne. Rovněž jsem se uklonila a požádala muže, aby mi vysvětlil účinek rostlin a jejich výtažků. Poděkovala jsem za nabízenou pomoc a požádala ho, aby zůstal. Byla jsem překvapena, že se obrací na mne, ale nekomentovala jsem to. Jezdec překládal.
Pokud jeho léky dokázaly to, o čem stařec mluvil, mohly nám hodně pomoci. Sin požádal starce, aby připravil, co zná za vhodné.
Přinesli muže. Nařídila jsem, aby ho svlékli. Muži se dívali podezřívavě, ale nakonec rozkaz vykonali.
Připravenou vodou s roztokem jsem začala omývat mužovo tělo. Stařec si připravil své léky a Sin ukázal, na kterou část těla je má použít. Operace začala. Sin pracoval rychle a s virtuozitou jemu vlastní. Jezdec stál u vchodu, aby zabránil zvědavcům ve vstupu i aby překládal. Bledl, ale držel se.
Útočily na mě emoce nemocného. Tělo křičelo bolestí a já zápasila s tím, abych se udržela při vědomí.
Pak stařec udělal něco, co jsem nečekala. Očistil své ruce ve vodě s roztokem, dal svou dlaň na mé čelo. Nadechl se a pomalu začal vypouštět nosem vzduch. Mé pocity začaly slábnout. Cítila jsem emoce, ale nepociťovala jsem mužovu bolest, jako svou vlastní. Byla to obrovská úleva. Oddělil mé pocity od mužových neviditelnou stěnou. Pokračovali jsme.
Stařec nepřekážel – naopak, asistoval Sinovi, jako zkušený chirurg. Než použil své léky, vždy se Sina zeptal. Skončili jsme, uzavřeli mužovo břicho, aplikovali starcův výtažek, který měl uspíšit hojení ran a ovázali ho. Začala jsem tělo natírat olejovým lékem, který měl posílit mužovu sílu a udržet ho ještě nějakou dobu ve spánku. Oči mě bolely. I oči obou mužů byly zčervenalé únavou.
Jezdec u vchodu byl stále ještě bledý. Přítomnost při operaci ho vysílila. Došla jsem k němu, chytla ho za ruku a vyvedla ven. Usadila jsem ho pod strom. Ruce jsem dala, jako vždy, za zátylek a krouživými pohyby, za doprovodu zaříkadel, jsem ho uklidnila a uvedla do spánku. Stařec vyšel z chatrče a uděloval příkazy. Pustili se do práce. Potom přišel ke mně a pokynul mi, abych šla s ním. V pohledu mužů jsem viděla úlevu. Nerozuměla jsem, ale podřídila jsem se pokynům, které mi dával.
Odvedl mě na kraj vesnice do chýše, která vybočovala z kruhu. V ústrety mu vyšel chlapec o něco mladší než Sin. Jeho pravá noha byla deformovaná. Kulhal. Usadili mě venku a chlapec zmizel ve vesnici. Když se vrátil, měl náruč plnou květů. Zmizel v chýši. Stařec seděl vedle mě. Vyzařoval z něho klid a vyrovnanost. Mladík vyšel a pokynul. Stařec mi dal rukou znamení, abych ještě zůstala sedět a vešel dovnitř. Pochvíli mě vybídl, abych vstoupila. Uprostřed chýše byl kruh z rostlin, které hoch přinesl, v rozích svítily lampy a vydávaly omamnou vůni. Dal pokyn, abych se svlékla. Z rozpačitosti jsem zčervenala. Usmál se a poslal mladíka pryč. Sám se ke mně obrátil zády. Svlékla jsem šaty a stála tam nahá, se vzdouvajícím břichem, ve kterém rostlo mé dítě. Stařec se obrátil a pokynul mi, abych vstoupila do kruhu. Jeho ústa pronášela melodická slova a ruce se jemně dotýkaly mého těla. Vodou maloval po mé kůži obrazce. Nerozuměla jsem. Neznala jsem rituál, který prováděl, ale respektovala jsem ho. Důvěřovala jsem tomu muži a cítila se v jeho přítomnosti bezpečně.
Provedl obřad očištění. Byla jsem žena, která vstoupila na území mužů, musím být tedy očištěna, stejně, jako musí být očištěna chýše, do které jsem vstoupila. Energie se nesmějí míchat.
Chlapec donesl šaty. Šaty, které nosily ženy v osadě. Položil je vedle mě do kruhu a oba muži odešli, abych se mohla obléci.
Vyšla jsem ven. Sin stál před vchodem a tiše rozmlouval s jezdcem. Obrátil se na mě: „Zůstaneme zde, Šubad.“
Stařec s chlapcem prováděli obřad očištění v domě mužů. Byla jsem unavena a malátná. Možná to měla na svědomí ona omamná vůně, která se linula z lamp ve stanu. Oči jsem měla ještě stále napuchlé. Sin se podíval na jezdce, chytil mě pod paží a odváděli mě k chatrči. Vešel se mnou dovnitř, kde na nás čekala stará žena. Uložili mě na přichystanou rohož. Sin se ke mně naklonil: „Teď spi. Tady jsme v bezpečí.“ Oba pak vyšli ze stanu a já únavou usnula.
Byla už tma, když jsem se vzbudila. Vyšla jsem z domu. Očima jsem hledala Sina, ale tma znesnadňovala rozpoznávání ho. Pak si mě všimli. Poslali za mnou chlapce. Vzal mě za ruku a odváděl pryč. Došli jsme k dalšímu domu – více zdobnému, než chýše kolem, pokud se o zdobnosti dalo mluvit. Chlapec poodhrnul rohož, která sloužila místo dveří a vybídl mne, abych vstoupila. Tam ležel náš pacient a u něj stál Sin se starcem. Popošla jsem k nim. Sin odstoupil a stařec zvedl lampu tak, abych na muže viděla. Čelo měl pokryté potem. Klekla jsem na zem a vzala jsem jeho hlavu do svých dlaní. Ne, bylo to v pořádku. Uzdraví se. Přišli jsme včas.
V těchto krajích by bylo pro nás nebezpečné, kdyby pacient zemřel. To, jak jsme byli přijímáni, záviselo na úspěchu léčení. Přízeň lidí z tohoto kraje byla závislá na tom, zda jsme dokázali splnit jejich očekávání. Zde jsme tedy uspěli.
Z tmavého kouta chatrče vyšel starcův pomocník. Podal mi ruku a pomohl mi vstát. Mlčeli jsme.
Stařec položil lampu do dlaní chlapce a začal natírat tělo muže roztokem. Sin mu pomáhal. Vůně i barva byla pro mne cizí.
„Je to nový lék,“ řekl Sin tiše, aby neprobudil nemocného, „pokusili jsme se spojit své znalosti.
Uvidíme, zda zabere tak, jak jsme předpokládali.“ Dokončili svou práci a podali mi misku s roztokem.
Přičichla jsem. Vůně byla ostrá a ne zrovna příjemná. Namočila jsem prst a olízla ho. Lék byl hořký.
Vyšli jsme z chatrče. Chlapec zůstal, aby ohlídal pacienta. Na obou mužích byla vidět únava.
„Běžte si odpočinout,“ řekla jsem jim. „zůstanu.“ Horečka muže mě znepokojovala stejně, jako nečisté prostředí. Muži odcházeli k chatrči starce. Zůstala jsem stát před stanem, misku s lékem v ruce.
Šla jsem zpět k pacientovi. Chlapec seděl vedle něho a otíral mu čelo. Usmál se. Muž dýchal celkem pravidelně. Odložila jsem misku s lékem a sedla si vedle chlapce.
„Nemusíš zde být, paní,“ řekl chlapec v našem jazyce. „Kdyby nastaly komplikace, zavolám tě.“
Udivilo mě, že zná náš jazyk.
Zasmál se: „Nejsme tak nevzdělaní, jak si myslíš,“ odpověděl. Zaprotestovala jsem. Nikdy jsme nepodceňovali znalosti a zkušenosti lidí z jiných krajů. Nikdy jsme také neodmítali přijmout to, co se jim osvědčilo. Léčení není otázkou prestiže, ale snahou vrátit tělu i duši bývalou sílu – zdraví. A k tomu by měl člověk používat všech prostředků.
„Co je v tom léku?“ zeptala jsem se. Chlapec jmenoval nějaký strom, jehož kůru využívají ke snížení horečky a listy k desinfekci. Snažil se mi ho popsat, ale ani popis, ani název mi nic neříkaly.
„Ráno ti ho ukáži, paní,“ řekl, když viděl marnost svého snažení.
Lék zabral. Mužův stav se stabilizoval. Ponechala jsem ho v ošetřování Sina a starce a vydala se s chlapcem hledat strom. Zapisovala jsem si pilně na tabulky nově získané poznatky. Chlapci se to líbilo, když jsem do hlíny vyrývala znaky a poprosil mě o destičku. Nakreslil na ni strom a na druhou stranu otiskl list. Byl to vynikající nápad. Takto se dala rostlina určit mnohem lépe.
Zůstali jsme. Vesnice byla příjemná a klidná. Lidé nás přijali a my se snažili neporušovat jejich zvyky a přizpůsobit se. Byli to velmi tolerantní lidé, přímí a čestní. Odloučenost od ostatního světa je donutila udělat taková opatření, aby se zabránilo sourozeneckým a příbuzenským sňatkům. Složitý systém jmen napomáhal určovat, kdo se s kým může oženit a snižoval tak možnost nežádoucích degenerací.
Proto svobodní muži a ženy bydleli odděleně.
Prozatím jsem bydlela v domě staré ženy a Sin u místního léčitele, ale vesničané nám začali stavět vlastní chatrč. Chatrč, která měla být uvnitř oddělena. Sin s chlapcem připravili nákresy. Obydlí mělo mít místnost pro každého z nás a uprostřed společný prostor, který měl sloužit jako ordinace a pracovna. Po našem odchodu by ji mohli využívat stařec s chlapcem.
Moc práce jsme tu neměli. Lidé byli vcelku zdraví a tak jsme čas využívali na rozšíření svých znalostí jejich léčitelských schopností a sami jsme starci a chlapci předávali to, co jsme znali. Pečlivě jsem se snažila vše zapisovat. Tabulek přibývalo. Chlapec, jehož kreslířská zručnost byla udivující, maloval jednotlivé rostliny na tabulky a otiskoval do hlíny jejich květy a listy. Získali jsme tak katalog nových i starých rostlin, které se používaly k léčení.
Potřebovala jsem si se starcem promluvit o tom, co udělal při operaci. O tom, jak oddělil mé pocity od pocitů pacienta. Požádala jsem tedy chlapce o pomoc při překládání.
„Není v tom žádné kouzlo,“ řekl mi a usmál se. „Sama to, konec konců, děláš, když se snažíš uklidňovat. Plníš jen jejich očekávání a oni si nakonec z velké části pomohou sami. I ty jsi podvědomě očekávala, že ti pomohu a přestala ses bát.“
To, co řekl, mě překvapilo. Ninnamaren mě učil odvádět pozornost a rozdělovat pocity na menší části. Ne vždy se to dařilo. V některých situacích jsem dokázala své pocity uřídit, ale někdy ony řídily mnou. Ne, nebylo mi zcela jasné, jak to stařec myslel. Jakou roli v tom všem sehrál strach?
„Podívej se, narodila ses s tím, s čím ses narodila. Zrušit to nejde. Jediné, co se s tím dá dělat, je naučit se s tím žít. Když se bojíš, když se snažíš od svých schopností utéct, nemůžeš se naučit je ovládat. Vím, že přinášejí bolest, zmatek a řadu dalších nepříjemných pocitů. To je to, před čím utíkáš a potom ty pocity nad tebou vítězí,“ počkal, až chlapec přeloží jeho slova a sledoval mě pohledem.
„Když léčíš tělo, nejdříve si ho prohlédneš, zjistíš, co nemoc způsobilo a pak teprve hledáš lék. Stejné je to i s tvou schopností. Nenajdeš lék dříve, pokud se nebudeš snažit jednotlivé pocity rozpoznat – pokud budeš před nimi utíkat. Nemusíš přece prožívat jejich bolest, jako svou vlastní.“
Přemýšlela jsem nad jeho slovy. Když jsem se snažila pacienty uklidnit, představovala jsem si výjevy, které byly spojovány s příjemnými emocemi. Přenesla jsem tedy na ně své pocity klidu a pohody.
Stejně tak to bylo i naopak. Bolest a strach přenášeli oni na mě a já je jenom přijímala – nebojovala jsem s nimi, nesnažila se je zaměnit za jiné. Nesnažila jsem se ani najít příčinu toho, co ten pocit vyvolalo. U nemocného těla to bylo jasné. Rozbolavělou a smutkem nemocnou duši jsem sice vnímala, ale léčit jsem se ji nesnažila – strach z jejich pocitů mi v tom bránil a bránil mě i v tom, abych o nich přemýšlela.
„Víš,“ řekl stařec, „neříkám, že vždy jde vše tak hladce. Ale stojí za to, pokusit se – alespoň se pokusit, prozkoumat to, čeho se bojíme, i když to není příjemné. Pak máme šanci naučit se to přijmout.“
Skončil a mlčel. Díval se na mě očima plných pochopení a čekal.
„Jak?“ zeptala jsem se.
„To nevím. Nejsem tebou. Tu cestu musí hledat každý sám. Podívej se, já nevím, co cítíš, mohu to jen odhadnout z výrazu tvé tváře, z tvého postoje, ale co se v tobě odehrává to nevím. Nemám tvůj dar a neprožívám to, co prožíváš ty. Nemohu. Já jsem já – mohu pracovat jen s tím, co nám, ne s tím, co máš ty.“
Přikývla jsem. Nedalo se nesouhlasit s jeho slovy. „Co když to, co cítím, nebo si myslím, co cítím, nejsou jejich pocity, ale mé vlastní? Vlastní představa o tom, co se v nich odehrává.“
„I to je možné. Ani to se nedá vyloučit.“ Odmlčel se: „My předáváme své znalosti z pokolení na pokolení ústně. Spoléháme na svou paměť. Vy máte něco, co uchovává znalosti a vědomosti – tím je písmo. Zkus toho využít. Hledej. Hledej nejlepší cestu, jak svého daru využít ku prospěchu druhých i svému. Třeba to pomůže těm, kteří přijdou po tobě, nebo těm, kteří jsou na své cestě na počátku.“
Vzpomněla jsem si na knihovnu v Eridu. Všechny znalosti zapsané na tabulkách budou válkou zničeny.
Vše, co bylo sesbíráno za tisíc let, bude ztraceno a nezbude nic. Lidé budou muset začít od počátku.
Důvod, proč se ničí staré spisy, ničí staré i nové technologie jsem ale nevěděla.
Postavil se a říkal něco chlapci. Ten se zasmál. Podívala jsem se na ně. „Říkal, že mám pro dnešek volno,“ řekl chlapec. „Dnes jsem se toho naučil dost.“
Blížila se doba, kdy měla Chul.Ti přijít na tento svět. Porod ve vesnici byl záležitostí žen, ale já si přála, aby mému dítěti spatřit světlo tohoto světa pomohl Sin. Snažila jsem se ženám vysvětlit naše zvyky a tradice o ony, i když nechápaly, tolerovaly mé rozhodnutí a pozorně naslouchaly, když jsem o našich
obyčejích hovořila.
Uvnitř chatrče se začaly soustředit věci pro dítě. Oblečení, pleny, hračky a kolébka. Bylo to krásné období, období očekávání a radosti. Měsíc přede mnou rodila jiná žena a tak jsem věděla, jaké jsou jejich rituály a že radost, kterou projevují, projevují nad každým novým životem. Uklidňovalo to.
Uklidňovala mě atmosféra, která zde vládla. Nebyla tu zášť a nevraživost, se kterou jsem se setkala v našem bývalém působišti. Bylo zde dobré klima pro to, přivést zde Chul.Ti na svět.
Prohlížela jsem zrovna měsíčního chlapečka a jeho matku. Oba byli zdraví a plní života. Nic jim nescházelo. V tom začaly bolesti. Žena popadla chlapce a svolávala ostatní. Začaly připravovat věci k porodu. Jedna z nich běžela pro Sina. Do naší chatrče žádná z nich nevstoupila. Obklopily ji a čekaly, bude-li jejich služeb zapotřebí.
Sin mě prohlédl. Něco se mu nezdálo. Snažil se, abych nic nepostřehla, ale znali jsme se už příliš dlouho a příliš dobře na to, abychom před sebou mohli něco skrývat. Ve strachu jsem dala ruce na břicho. Chul.Ti žila. Uklidnilo mě to. Žila a snažila se dostat ven, na světlo tohoto světa.
Byl to dlouhý porod. Dlouhý a těžký. Byla jsem vyčerpaná, ale šťastná. V náručí jsem držela Chul.Ti a ještě pořád jsem nebyla schopna vzpamatovat se z onoho zázraku zrození nového života. Hlava se mi točila a před očima jsem měla mlhu. Než jsem se propadla do náruče tmy, zahlédla jsem přes závoj mlhy Sinův obličej.
„Dej ji jméno, prosím. Dej ji jméno!“ přede mnou se otevíral tunel a já dostala strach. Nebude nikdo, kdo by mě doprovodil. Cítila jsem bolest, obrovskou bolest nad tím, že neuvidím Chul.Ti, že nebudu moci obejmout své dítě. Pak tunel zmizel a než vše kolem obklopila tma, unikaly z mé hlavy obrazy, které jsem nedokázala zachytit. Mé tělo, i má duše volaly o pomoc, bránil se a zažívaly obrovský strach ze smrti, z nesplněného úkolu i nedokončené cesty. Strach o mou malou Chul.Ti.
Probudila mě známá píseň. Píseň, kterou zpíval Sinův otec, píseň kterou zpíval muž svému synovi po smrti jeho matky, píseň, kterou mi zpíval Sin, když zemřel Ensi. Teď zpíval tuto píseň mému dítěti.
Držel ho v náručí a kolébal. Tak jako jeho otec tenkrát, i on převzal na sebe roli matky – mou roli.
Otevřela jsem oči a vděčně se na něho podívala. Vzal moji dceru a obřadně mi ji předával: „Jmenuje se Chul.Ti, paní, tak jak sis přála. Ať ji An požehná, ať ji určí šťastný osud.“
Vybrali jsme dobré místo pro zrození Chul.Ti. Klidné a přátelské. Odloučené od světa, který jsme znali, od světa zmítaného válkou.
Věděli jsme, že jen co Chul.Ti povyroste, budeme muset dál. Gab.kur.ra bylo příliš daleko a jistotu, že se válka nepřenesla i tam, jsme neměli. Prozatím jsme dělali přípravy na cestu.
Sin se starcem nebo s chlapcem jezdili i do ostatních osad, takže občas byli mimo vesnici i několik dní.
Informace, které přinášeli, nebyly povzbudivé. Budeme muset svůj odjezd urychlit.
Jednoho večera přinesli do naší chýše muže. Poutníka – vyčerpaného cestou i žízní. Položili ho do pracovny a utíkali pro mne do chýše starce, kde jsem s chlapcem pracovala na dalších tabulkách. Přišli a mě přepadl podivný pocit strachu, úzkost, která mi projela celým tělem.
Podala jsem Chul.Ti jedné z žen a vstoupila do pracovny. Došla jsem k muži. Ruce se mi roztřásly a pocit zesílil. Omyli jsme jeho tělo a aplikovaly léky. Položili jsme muže do části chýše Sina, aby si mohl odpočinout a znovu nabýt síly.
Seděla jsem vedle něho celou noc, jeho ruku ve své dlani. Už ve mně nebyla zloba. Pochopila jsem, že musel vybojovat sám se sebou krutý boj. Znal-li tajemství našich schopností, musel projít tím, čím jsem procházela, když jsem rozhodovala o životě Chul.Ti. Jeho dcera zemřela a on ji musel doprovázet
do půli tunelu. Možná proto potřeboval čas – čas smířit se s tím, co nemohl ovlivnit, čemu nemohl zabránit. Ne, nebyla ve mně zloba, jen strach. Strach o jeho život. Strach, že přijdu o něj tak, jako o babičku a prababičku.
K ránu se vrátil Sin. Seznámen chlapcem o stavu věci vběhl do chýše: „Běž si odpočinout, Šubad. Tím, že tu sedíš, mu nepomůžeš a nezapomeň, že sílu potřebuješ i pro svou dceru. Běž spát! Zůstanu.“
Rozrušena nenadálým setkáním i svým strachem jsem nemohla usnout. Vzala jsem tedy spící Chul.Ti z kolébky a kolébala ji v náručí. Teplo jejího těla uklidňovalo. Nakonec jsem ji položila vedle sebe na rohož a usnula. Chul.Ti malými prstíky držela můj palec.
Sin mě opatrně probudil: „Vstávej, Šubad, probral se.“ sděloval mi a usmíval se.
Rozespalá, se svou dcerou v náručí jsem vstoupila do části chýše, kde ležel on. Jeho oči se na mne dívaly a před očima se mi objevily obrazy.
„Volala jsi mě.“ říkal beze slov a já k němu pocítila velkou lásku. Posadil se.
Opatrně jsem položila svou dceru do jeho rukou: „Jmenuje se Chul.Ti, dědečku,“ řekla jsem a v očích muže se objevily slzy.
Cesty se spojily.
-pokračovanie-
Darja Fusková
S dovolením autorky
Všetky časti tejto série postupne nájdete na tejto adrese.
Všetky časti seriálu postupne nájdete na tejto adrese.
Súvisiace:
DARJA FUSKOVÁ Výber
https://miesta.net/rubrika/darja-fuskova-vyber
