Vznik a reorganizace
V létě roku 106 Římané na dobytém teritoriu zřídili provincii Dácii, která zahrnovala většinu Transylvánie, Banát a Olténii. Jiná zabraná dácká území v Munténii a jižní Moldávii začlenili do Dolní Moesie.[97] Provincie Dácie tvořila od samého počátku předsunutou obrannou linii Římanů, obklopenou barbary a vystavenou jejich útokům. Na západě sousedila s Jazygy, obývajícími prostor mezi Tisou a Dunajem, v severní Transylvánii a na severovýchodě se svobodnými Dáky, a na východě s Roxolany a Bastarny. Správu provincie vykonával místodržitel v hodnosti bývalého konzula, jehož sídlem se stala nejprve colonia Ulpia Traiana Sarmizegetusa,[98] vzdálená asi 40 kilometrů od původní královské rezidence.[99] Ihned po dobytí započala výstavba administrativních struktur, budování silniční sítě, urbanizace a opevnění vytyčených hranic. Paralelně probíhal proces znovuosídlení válkou vylidněné oblasti, kvůli čemuž Traianus pozval do Dácie, označované rovněž jako Dacia Felix („šťastná Dácie“), tisíce kolonistů z celé římské říše.[100] Také velká část veteránů setrvala po skončení vojenské služby v provincii.
Traianova smrt v roce 117 podnítila někdejší římské spojence Jazygy, jejich sarmatské příbuzné Roxolany a svobodné Dáky k výpadu do Moesie a Dácie. Ačkoli barbaři byli brzy odraženi, císař Hadrianus prý uvažoval o úplném opuštění Dácie.[100] Nakonec vyklidil pouze těžko bránitelné Valašsko až po řeku Olt.[101] Zbývající teritorium rozdělil do dvou provincií, když jižněji položené regiony přetvořil v Dolní Dácii (Dacia Inferior) v čele s prokurátorem, zatímco rozsáhlejší severnější kraje svěřil jako Horní Dácii (Dacia Superior) do pravomoci císařského legáta. Ještě za Hadrianovy vlády je doložena existence třetí provincie, jež podléhala prokurátorovi a nesla název Dacia Porolissensis. Ta se rozprostírala na horním toku řeky Mureș a jejím centrem bylo město Porolissum.[98]
Od krátké války se Sarmaty se Dácie těšily míru až do závěru panování Antonina Pia, kdy je napadly svobodné dácké kmeny Karpů a Kostoboků.[102] Za Antoninova nástupce Marka Aurelia došlo někdy v letech 167 nebo 168 v souvislosti s markomanskými válkami k poslední zásadní reorganizaci tří dáckých provincií (tres Daciae). Vojenská a soudní správa se koncentrovala v rukou místodržitele provincie Dacia Apulensis, dřívější Horní Dácie, jemuž podléhali dva legáti.[103] Její území tvořil Banát a střední Transylvánie a hlavní město bylo Apulum (Alba Iulia). Někdejší Dolní Dácie změnila název na Dacia Malvensis. Dacia Porolissensis si podržela své dosavadní jméno, ovšem její správce přesídlil do města Potaissa (Turda).[104] Finanční záležitosti v každé z těchto tří provincií měli na starosti příslušní prokurátoři.[103] Uspořádání zavedené Markem Aureliem zůstalo v takřka totožné podobě zachováno po zbytek římské nadvlády.[98]
Rímska provincia Dácia v roku 125 n. l. Zdroj: ›› Wikipédia
›› VEĽKÝ OBRÁZOK
Romanizace
Římský dějepisec Eutropius v souvislosti s Traianovým vítězstvím nad Decebalem uvádí, že císař přesunul do Dácie obrovské množství lidí, aby osídlili venkov a města, vylidněná po vleklé válce.[100] V souladu s běžnou římskou politikou anexe poražených zemí začala krátce po ustavení provincie její kolonizace. Veterány usazující se na podrobeném území následovali úředníci, statkáři, obchodníci, řemeslníci, horníci převážně z Dalmácie a otroci. Příliv masy těchto veskrze latinsky hovořících lidí, příchozích do Dácie především ze západních oblastí impéria, výrazně proměnil její kulturní charakter a přispěl k poměrně rychlé romanizaci provincie. O etnickém složení osadníků vypovídá statistika epigraficky dochovaných jmen, z nichž téměř tři čtvrtiny mají římsko-italický původ.[105] Osadníci vystavěli několik městských osídlení majících status kolonií nebo municipií. Prvním takovým sídlem se stala colonia Ulpia Traiana Sarmizegetusa, založená kolem roku 108 na místě bývalého legionářského tábora.[106] Podobným způsobem vznikla i většina ostatních dáckých měst. Rozvíjející se obce, jako bylo Apulum, Potaissa, Napoca (Kluž), Drobeta, Romula, Porolissum nebo Tibiscum, obdržela však městská práva teprve po delší době.[107] Všechna tato sídla disponovala městskou samosprávou stejně jako jiná města v římské říši a byla vybavena veřejnými budovami, chrámy, lázněmi a amfiteátry. Středozemní řecko-římská civilizace díky tomu zapustila v Dácii v poměrně krátkém čase silné a trvalé kořeny.[108]
Rímska Dácia, svetlo zelenou vyznačené územie Rimania opustili po nástupe Hadriana. Zdroj: ›› Wikipédia
›› VEĽKÝ OBRÁZOK
Mezi moderními historiky patří k hojně diskutovanému tématu otázka přítomnosti poraženého domorodého obyvatelstva v provincii. Pochybnosti ohledně jeho počtu a vůbec samotné existenci vycházejí z enormních ztrát utrpěných za Traianových válek, nadsazených údajů antických autorů zmiňujících se až o 500 000 válečných zajatců a absence výskytu Dáků v pramenech.[109] Slabina současného bádání tkví v nedostatečném archeologickém výzkumu venkovského osídlení, kde se tak jako v předřímském období zdržovala většina obyvatel provincie. Poznatky získané o materiální kultuře nicméně nasvědčují tomu, že ve venkovských oblastech nadále žila domorodá geto-dácká populace, jak dokládají nálezy původní keramiky nebo některých tradičních způsobů pohřbívání. Poukazováno je rovněž na to, že Římané převzali mnohé z dáckých toponym. Dákové dodávali mužstvo pro několik kohort římských pomocných sborů[110] a posléze byli odváděni i do legií.[111] Lokální obyvatelstvo se záhy přizpůsobilo novým poměrům a nekladlo už Římanům žádný odpor.[112]
Z hlediska právního postavení se obyvatelé dáckých provincií členili do několika kategorií. Na nejnižším stupni stáli otroci, dovážení ponejvíce z otrokářských trhů na východě říše. Početně výrazně širší a ekonomicky důležitější skupinu představovaly svobodné osoby postrádající římské občanství (peregrini).[113] Ti sestávali jak z místních lidí, tak z jedinců příchozích z jiných provincií. Přinejmenším část domorodé populace si zachovala tento právní status až do vydání ediktu Constitutio Antoniniana v roce 212.[114] Privilegovaná pozice náležela římským občanům, majícím volební právo do městských magistratur a těšícím se různým výsadám a oprávněním zapovězeným níže postaveným jedincům.[115] Udělování římského občanství sehrálo neopominutelnou roli v římské integrační politice.
Amfiteáter v Ulpii Traiane Sarmizegetuse. Zdroj: ›› Wikipédia
›› VEĽKÝ OBRÁZOK
Dobytí Dácie Římany mělo pronikavý dopad také na její hospodářský vývoj. V zemědělství se sice pěstovaly podobné druhy plodin jako v předchozí historické etapě, zároveň se ale prosadily zásadní změny v užívaných pracovních nástrojích, chovaném zvířectvu, organizaci práce a typech vlastnictví polností. Systém rozdělování půdy, uplatňovaný zvláště v počáteční fázi ustavování provincie, vedl ke vzniku četných menších a středních statků. V Dácii na rozdíl od jiných provincií chybějí doklady o rozsáhlých velkostatcích.[116] Navzdory omezeným znalostem venkovských oblastí byla objevena řada pozůstatků klasických římských selských stavení (villae rusticae).[117] Kolonisté zaváděli na svých statcích pokrokovější pracovní techniky a nástroje, převzaté ze zemí svého původu. Při obdělávání půdy se tak mimo jiné stále častěji používal účinnější římský pluh.
Po příchodu Římanů vzrostl význam ostatních hospodářských odvětví, jako byla těžba zlata, barevných kovů a kamene či řemeslná výroba. Současně došlo ke zvýšení obchodní výměny a dopravy zboží. Určitá část provincie patřila jako císařská doména do výlučného vlastnictví císaře, což se v Dácii týkalo hlavně lukrativních dolů. Naleziště zlata v Apusenských horách byla jedním z důvodů římské invaze a už za Traiana byl jmenován prokurátor pro správu zlatých dolů (procurator aurariarum).[118] Kromě drahocenných kovů Římané těžili rudy bohaté na železo, dobývali kámen a mramor a provozovali rozlehlé solné doly.[119] Při získávání zlata a ostatních nerostů se aplikovaly vyspělejší římské těžební metody.
Urbanizace a přítomnost nezanedbatelných vojenských sborů stimulovaly rozmach řemeslné výroby, jejíž podstatná část se soustředila ve městech. Řemeslníci se sdružovali do kolegií a produkovali zboží běžné potřeby pro vojenské a civilní účely. To, co nemohlo být vyrobeno nebo vypěstováno přímo v Dácii, se dováželo ze vzdálených zemí. Nálezy hispánských, italských a maloasijských amfor nebo galské a italské keramiky (terra sigillata) svědčí o začlenění Dácie do hospodářského rámce římské říše.[120] Rozvoji obchodu napomohla výstavba infrastruktury, především vojenské silnice vedoucí z Dierny přes Sarmizegetusu a Apulum do Porolissa. O intenzitě komerčních styků a hospodářském životě římské Dácie vypovídá i hojný výskyt mincí z doby před nástupem Marka Aurelia a za panování Severovců.[121]
-pokračovanie-
Všetky časti postupne nájdete na tejto adrese.
Zdroj: https://cs.wikipedia.org/wiki/D%C3%A1cie
Reference
97. Gudea, Lobüscher (2006), s. 21–22.
98. Gudea, Lobüscher (2006), s. 22.
99. Grumeza (2009), s. 193.
100. Eutropius VIII.6.
101. Grumeza (2009), s. 202.
102. Gudea, Lobüscher (2006), s. 93.
103. Oltean (2007), s. 57.
104. Oltean (2007), s. 58.
105. Gudea, Lobüscher (2006), s. 57.
106. Oltean (2007), s. 165.
107. Gudea, Lobüscher (2006), s. 24.
108. Gudea, Lobüscher (2006), s. 58.
109. Gudea, Lobüscher (2006), s. 59.
110. Grumeza (2009), s. 199.
111. Gudea, Lobüscher (2006), s. 40.
112. Gudea, Lobüscher (2006), s. 60.
113. Gudea, Lobüscher (2006), s. 61.
114. Oltean (2007), s. 204.
115. Oltean (2007), s. 199.
116. Gudea, Lobüscher (2006), s. 42.
117. Oltean (2007), s. 122.
118. Gudea, Lobüscher (2006), s. 44.
119. Oltean (2007), s. 181.
120. Gudea, Lobüscher (2006), s. 48.
121. Gudea, Lobüscher (2006), s. 53.
Súvisiace:
Najstaršie objavené písmo pochádza z Európy?
https://www.miesta.net/clanok/najstarsie-objavene-pismo-pochadza-z-europyKontroverzní destičky z Tartarie: Je na nich nejstarší písmo světa?
http://extrastory.cz/kontroverzni-desticky-z-tartarie-je-na-nich-nejstar...Mystérium vinčianskeho scriptu: Počiatky neolitického písomníctva?
http://www.archeologiask.sk/clanok/article/mysterium-vincianskeho-script...
