Z KOHO JSME VZNIKLI? časť druhá

Mám přítele. Jmenuje se Lobankov. Je ve své přirozenosti nesmělý, a proto během rozhovoru často klopí oči a dívá se na zem. Jednou, když jsem se stal bezděčným svědkem Jurova nepříjemného rozhovoru na téma svatba, všiml jsem si věty vyřčené jeho snoubenkou:
„Podívej se mi do očí, Juro! Proč klopíš oči, ty snad něco skrýváš?!" „Proč chce po Lobankovi, aby se jí podíval do očí?" napadlo mě najednou. „Zřejmě chce v jeho očích přečíst to, co neřekl slovy..."

Lidský pohled

Pracuji jako lékař oftalmolog, tedy se každý den dívám lidem do očí. A pokaždé oči člověka, se kterým hovořím, poskytují doplňující informaci.

Skutečně, lidé často říkají: „má v očích strach", „zamilované oči", „radost v očích" atd. Ne nadarmo se ve známé písni zpívá: „Ty oči naproti..."

Jakou informaci jsme však schopni z očí přijímat? Výzkumy na toto téma jsem v literatuře nenašel. Provedl jsem proto dva následující experimenty, abych odpověděl na tuto otázku.

Poprosil jsem dva vysoce vzdělané lidi, aby se posadili naproti sobě, hovořili spolu a přitom se neustále dívali jeden druhému na nohy. Pokud rozhovor probíhal na jakékoliv suché neemocionální téma, besedující si dokázali porozumět, přesto se oba cítili nesví z toho, že nemohou partnerovi pohlédnout do očí. Jakmile jsem však převedl hovor na téma emocionální, diskuze v poloze „díváme se jeden druhému na nohy" začala být pro zkoušené neúnosnou.

„Musím kontrolovat věrohodnost toho, co říká, podle jeho očí," řekl jeden ze zkoušených.

V poloze „díváme se jeden druhému do očí" se oba účastníci rozhovoru cítili dobře a vzájemně si rozuměli nezávisle na tom, zda téma bylo emocionální nebo ne. Z tohoto pokusu jsem usoudil, že role doplňkové informace, kterou získáváme z očí společníka, je dost významná.

Druhý pokus spočíval v tom, že jsem vzal fotky obličejů známých herců, politických činitelů a vědců a rozstřihl jsem je na tři části: oblast čela, oblastočí a zbývající část s nosem a rty. Mezi nimi byly snímky Ally Pugačevové, Michaila Gorbačeva, Olega Dalii, Arnolda Schwarzeneggera, Alberta Einsteina, Sofie Rotaru, Vladimíra Vysockého, Leonida Brežněva i dalších známých osobností.

Potom jsem poprosil sedm lidí nezávisle na sobě, aby podle oblastí čela určili, kdo je kdo. Všichni dotazovaní byli zmateni a pouze v jednom případe se dovtípili podle specifického rodového znamení, že čelo patří Michailu Gorbačevovi.

Tentýž zmatek vnímali dotazovaní při určování osobnosti z části fotografie s nosem a rty. Pouze jeden ze sedmi poznal rty Brežněva a smál tomu, že si v tehdejší době navždy zapamatoval, jak Brežněv líbal.

Podle oční části obličeje však byli dotazovaní schopni ve většině případů určit, kdo je kdo, i když ne vždy ihned. „To je Brežněv, to je Vysocký, to je Pugačevová...," říkali při pohledu na oční část obličejů. Jen při určování tváře Sofie Rotaru měli všichni z nějakého důvodu těžkosti.

Z výsledků tohoto pokusu usuzuji, že právě z oční části obličeje dostáváme maximum informací při určování osobnosti člověka.

Jaké jsou to informace, které získáváme z oční oblasti obličeje? Je známo, že lidský pohled funguje jako snímací paprsek; oči při pohledu uskutečňují velmi drobné pohyby, čímž náš pohled přejíždí pozorovaný objekt křížem krážem. A právě tato naskenovaná informace nám říká mnohé o rozměrech a detailech objektu.

Skenováním oční bulvy nemůžeme získat mnoho informací, jelikož bulva má jako anatomický orgán v části, kterou můžeme vidět, pouze čtyři významné parametry: bílou skléru, kulatou průzračnou rohovku, zornici a barvu duhovky. Přitom se tyto parametry nemění v závislosti na stavu člověka.

Na základě toho jsme došli k závěru, že při pohledu snímáme informace z celé oční části obličeje, kde se nacházejí víčka, řasy, kořen nosu a koutky očí. Celá tato oblast tvoří složitou soustavu, která se neustále mění v závislosti na stavu člověka (emoce, bolest atd.).
Odtud jsem dospěl k závěru, že se díváme jeden druhému do očí proto, abychom pozorovali změny geometrických parametrů v oblasti kolem očí.
Tato skenovaná oftalmogeometrická informace se předává přes oči do podpovrchových mozkových center, kde se přepracovává. Přepracovaná informace se dále předává do kůry mozkové ve formě obrazů, podle kterých partnera posuzujeme.

Oftalmogeometrické parametry

Jaké jsou to obrazy? Je potřeba uvést, že jsou to především emoce (strach, radost, zájem, apatičnost atd.), kterých jsme schopni si všímat v očích partnera. Podle očí se můžeme dovtípit, jaké národnosti je člověk (Japonec, Rus, Mexičan atd.). Můžeme si také všimnout některých mentálních vlastností: vůle, zbabělosti, dobrotivosti, zlosti atd. A v neposlední řadě lékaři tímto způsobem zřejmě určují takzvaný habitus nemocného, což je celkový dojem o stavu nebo diagnóze nemocného.

Odhalování nemocí pohledem na člověka bylo rozšířeno zejména mezi lékaři v minulém století, kdy nebyla v nemocnicích dobrá diagnostická zařízení. Tito lékaři speciálně trénovali své oko, aby pouhým zrakem mohli ihned stanovit správnou diagnózu pacienta.

„Ale podívejme se, máte tuberkulózu", řekl lékař při pohledu do očí pacienta.

Já jako lékař jsem se také divil, jak se daří při určitém návyku dostatečně přesně stanovit diagnózu a stav nemocného pouhým pohledem na něj. Přitom se dívám zásadně do očí nemocného a neprovádím celkovou prohlídku.

Tato pozorování ukázala, že vědecký výzkum proměnlivosti oční oblasti obličeje může být velmi cenný pro řešení mnohých otázek (jako je diagnostika psychických onemocnění a objektivní testování způsobilosti pro některá zaměstnání). Jakým způsobem je však možné zkoumat tuto oblast obličeje?

Podařilo se mi nadchnout pro tuto myšlenku malou skupinu vědeckých výzkumníků a provedli jsme iniciativně výzkum na velké skupině lidí. Jednalo se o 1500 osob.

Vyšli jsme z předpokladu, že lidský pohled snímá geometrické informace z oční části obličeje. Na tomto základě jsme udělali kvalitní fotografie této oblasti a podle nich jsme se pokusili najít principy geometrického uspořádání oční štěrbiny, víček, řas a kořene nosu. Něco se nám podařilo, ale zevšeobecňující geometrické parametry jsme nenašli.

Začali jsme fotografovat oční oblasti tváře na diapozitivy, pak jsme obrázky projektovali na stěnu a pokusili se udělat totéž při velkém zvětšení. Opět nás postihl neúspěch, zevšeobecňující geometrické parametry se nám nepodařilo najít.

Dále jsme použili výpočetní systém, který nám umožnil přenést zobrazení oční oblasti obličeje na obrazovku a začali jsme analyzovat tuto oblast s pomocí speciálních programů.

Ukázalo se, že tento způsob je nejvhodnější, protože nám umožnil přesněji odečítat geometrické parametry oční části obličeje a nahrávat je do paměti počítače. Zevšeobecňující geometrický princip však opět nebyl nalezen.

Dokonce jsme na nějaký čas přestali pracovat. Propočet geometrických útvarů byl velmi nudný a dařilo se nám je porovnávat pouze v relativních hodnotách, což nám neumožnilo jejich statistické zpracování.

Nad celým výzkumem se začaly stahovat mraky.

K mému velikému štěstí jsem přišel na něco, co na první pohled nemělo k vědeckým oftalmogeometrickým výzkumům přímý vztah. Měl jsem vyšetřit pětileté děvčátko. Sedla si své mladé mamince na klín, ta se k ní s láskou naklonila, něco jí pošeptala do ucha, aby jí ulehčila vyšetření očí.

Unaven prohlídkou očního pozadí, odklonil jsem hlavu a podíval jsem se zároveň na matku a dceru. A najednou jsem to uviděl. Obě měly stejnou velikost rohovky nehledě na mnohonásobný rozdíl ve velikosti jejich těl. „Proč mají stejnou velikost rohovky? Vždyť malé děvčátko musí mít logicky rohovku menší než matka!" pomyslel jsem si.

Překonal jsem svou zvědavost, dokončil prohlídku, určil diagnózu, napsal závěr a naordinoval operaci. Další nemocný už stál na prahu mé ordinace. „Snad nemá tenhle dospělý pacient rohovku také stejně velkou jako malé děvčátko?" přemýšlel jsem o očích děvčátka a prohlížel jsem si oči pacienta.

Velikost rohovek mi skutečně připadala stejná. To už jsem se neudržel a poprosil jsem asistentku, aby se prošla po naší klinice, vybrala dvanáct lidí různého věku, růstu a pohlaví. Jakmile se lidé sešli, uchopil jsem oftalmoskop, prohlédl jsem jim oči a porovnal je mezi sebou. Domněnka, že velikost rohovky je stejná u všech lidí nezávisle na výšce, váze a věku, se potvrdila.

„Je to divné," pomyslel jsem si, „vypadá to, že velikost rohovky je konstantou lidského těla, jakoby absolutní jednotkou míry v organizmu!"

Vedle mne seděl náš chirurg Veněra Galimovová, malá krásná žena. Podíval jsem sejí na nohy a zeptal se:

„Veněro, jakou máš velikost nohy?" „Třicet pět. A proč?"
„Já mám čtyřicet tři. Poslyš, pojďme k zrcadlu!" Přistoupili jsme k zrcadlu Dívaly se na nás dva páry očí se stejnou velikostí rohovek.
„Zajímavé," pomyslel jsem si, „v těle člověka jsou všechny velikosti relativní: velikost rukou - různá, velikost nohou - různá, velikost obličeje - různá, velikost těla - různá, někdo má břicho velké, někdo ploché a dokonce velikost mozku a vnitřních orgánů (jater, žaludku, plic apod.) se liší člověk od člověka. A ejhle, velikost rohovky je stejná! Cožpak si toho nikdo z vědců do této doby nevšiml?"

I hledal jsem v odborné literatuře, ale nikde jsem nenašel ani zmínku na toto téma. Jako další krok jsem zorganizoval hromadné měření průměru rohovek pomocí speciálního chirurgického kružidla pod operačním mikroskopem i porovnával jsem jej s mírami šířky a délky dlaní a chodidel. Sestavili jsme variační posloupnosti, statisticky je zpracovali a shledali jsme, že průměr rohovky v porovnání s rozměry dlaní a chodidel je téměř absolutní konstantou a činí 10 ±0,56 mm.

Z měření také vyplynulo, že velikost oční bulvy (podélná osa oka), změřená ultrazvukem, se od narození postupně zvětšuje a až ve věku 14-18 let dosahuje své střední hodnoty 24 mm. Průměr rohovky se od narození do 4 let zvětšuje jen málo a od tohoto věku zůstává konstantní. To znamená, že růst oční bulvy s narůstajícím věkem předběhne růst rohovky. Proto se nám zdá, že malé děti mají větší oči než dospělí. Proč je průměr rohovky konstanta? Na tuto otázku se těžko odpovídá. Tato absolutní hodnota v organizmu člověka však může být použita jako jednotka míry, konkrétně při oftalmogeometrických výzkumech.

Použít konstantu velikosti rohovky jako opěrný bod při zjišťování zá-kladních oftalmogeometrických parametrů mě napadlo už tehdy, když jsem poprvé zjistil, že velikosti rohovek jsou stejné. Tato myšlenka se s konečnou platností potvrdila až po ukončení statistických výzkumů a pokusů odvodit geometrické útvary oční oblasti obličeje s ohledem na konstantu rohovky.

Ernst Muldašev

Z ruského originálu preložila RNDr. Věra Vachalcová, vydalo TML v roku 2010

KNIHU môžete zakúpiť i na tejto adrese

Ďalšie časti postupne nájdete na tejto adrese.

Ernst Rifgatovič Muldašev: doktor medicíny, profesor, ředitel Všeruského centra oční a plastické chirurgie (Ufa), chirurg vyššího stupně, čestný konzultant Luisvillské univerzity (USA), mezinárodní člen Americké akademie oftalmologie, diplomovaný oftalmolog Mexika, člen Mezinárodní akademie věd, mistr sportu ve sportovní turistice, trojnásobný mistr SSSR.
E. R. Muldašev je vynálezcem chirurgického biomateriálu Alloplant, s jehož pomocí bylo umožněno léčit nemoci, které se pokládaly za beznadějné (atrofie očního nervu, diabetická retinopatie, pigmentový retinit aj.). Vynález Alloplantu otevřel možnosti pro regenerativní chirurgii zaměřenou na pěstování vlastních lidských tkání.

E. R. Muldašev je ruský vědec světového jména. Rozpracoval více než 70 postupů nových očních a plastických operací, zavedl do výroby 58 druhů biomateriálu. Publikoval okolo 300 vědeckých prací v ruském a zahraničním tisku, získal 52 patentů v Rusku, USA, Německu, Francii, Švýcarsku a Itálii. Jeho práce byly oceněny zlatými medailemi na mezinárodních výstavách. Přednášel a prováděl ukázkově operace ve 40 zemích světa. Každoročně provádí 300-400 složitých operací.

Zájem vědce o problematiku původu lidstva není náhodný. E. R. Muldašev jako vědec se širokým obzorem začal chápat medicínský problém lidské energetiky ve filozofickém a všelidském plánu, což nakonec vyústilo ve vědecký výzkum problematiky tajemného původu lidstva. Z tohoto filozofického a senzačního pojednání udělal přímě praktické závěry, které vyústily do nových metod léčení.

E. R. Muldašev má originální myšlení a umí prostým a dostupným jazykem vykládat vědecké problémy. Čtenáři předkládaná kniha „Z koho jsme vznikli?" je napsána v poutavém stylu, přestože je svou podstatou hluboce vědecká. Kniha je zajímavá jak pro široký okruh čtenářů, tak pro odborníky.

R. T. Nigmatulin
profesor, doktor medicíny