Stela i já jsme zdrceně mlčely, neboť vyprávění Izidory nás zasáhlo do hloubi duše… Konečně, byly jsme přece jenom ještě docela malé na to, abychom byly schopny unést celou tu hloubku podlosti, bolesti a lží, které tehdy Izidoru obklopovaly. A naše dětská srdce byla opravdu ještě příliš dobrá a naivní, než aby chápala celou tu hrůzu, které byly s Annou vystaveny… Jedno už nám ale, ač tak malým a nezkušeným, bylo jasné.
„Vždycky jsem milovala svobodu a vážila si práva svobodné volby každého jednotlivce. Ale v životě byly okamžiky, kdy naše osobní svoboda neměla cenu životů milionů dalších dobrých lidí... V každém případě, tak jsem se rozhodla já sama... A nemínila jsem nic měnit. Ano, byly okamžiky slabosti, kdy se zdálo, že oběť, na kterou jsem šla, bude zcela zbytečná a marná. Že nezmění nic na tomto krutém světě... Ale pak se zase vrátila chuť bojovat... Pak se všechno vrátilo na svoje místo, a já jsem byla vší svou duší připravena vrátit se na „bitevní pole“, bez ohledu na to, jak nerovná válka to byla...”
“Postupně jej každý z nich vyslechne. A nemůže-li jim dotyčný podle pravdy odpovědět a říci: „Při Peru Pravdy, nad tebou jsem zvítězil,“ otevře se pod ním země a on se propadne do tmy, až se znovu ocitne v matčině lůně. Ale zvítězí-li, vstoupí do něho ctnosti, a zlo bude silou jeho srdce svrženo. Po všech čtyřech stranách síně sedí na svých trůnech porotci.”
„Ó ne, Izidoro! Člověk je velmi silný ve své schopnosti přežít. Ani si neumíš představit, jak moc je silný! Opravdový člověk se nikdy nevzdá... I kdyby zůstal jediný. Tak tomu bylo vždy. A vždy tomu tak bude. Na Zemi je velmi mocná síla Lásky i síla Boje, přestože to lidé zatím ještě pořád nechápou. Ale vždy se zde najde někdo, kdo povede ostatní. Důležité je, aby tento Vůdce nebyl „černý“... Od okamžiku narození člověk hledá cíl svého života. Záleží pouze na něm, najde-li jej sám, nebo se ukáže být tím, komu tento cíl bude dán. Lidé se musí naučit myslet, Izidoro. Dosud bohužel za mnohé přemýšlí jiní...”
“Podél velké Řeky Kemetu, po proudu i proti proudu, stojí chrámy jako alej pochodní. Svatyněmi zní hlasy kněží a nádvořími se rozléhají kroky těch, kdo nosí Sandály. Ale kněží našich dětí jsou zatím ještě také dětmi. A tak každoročně, sedmého dne sedmého měsíce, jsou do chrámů přivedeny děti, které dovršily sedm let, a věštci zkoumají jejich cesty. Ty děti, které nosí svá těla lehce a které na své dlouhé pouti chodí po stezkách kněží, se pak ve svých dvanácti letech vrátí zpět do chrámu k dalšímu cvičení, aby se při tomto svém návratu staly životodárnou krví srdce Kemetu.”
