“Postupně jej každý z nich vyslechne. A nemůže-li jim dotyčný podle pravdy odpovědět a říci: „Při Peru Pravdy, nad tebou jsem zvítězil,“ otevře se pod ním země a on se propadne do tmy, až se znovu ocitne v matčině lůně. Ale zvítězí-li, vstoupí do něho ctnosti, a zlo bude silou jeho srdce svrženo. Po všech čtyřech stranách síně sedí na svých trůnech porotci.”
“Podél velké Řeky Kemetu, po proudu i proti proudu, stojí chrámy jako alej pochodní. Svatyněmi zní hlasy kněží a nádvořími se rozléhají kroky těch, kdo nosí Sandály. Ale kněží našich dětí jsou zatím ještě také dětmi. A tak každoročně, sedmého dne sedmého měsíce, jsou do chrámů přivedeny děti, které dovršily sedm let, a věštci zkoumají jejich cesty. Ty děti, které nosí svá těla lehce a které na své dlouhé pouti chodí po stezkách kněží, se pak ve svých dvanácti letech vrátí zpět do chrámu k dalšímu cvičení, aby se při tomto svém návratu staly životodárnou krví srdce Kemetu.”
Jednou mi tatínek řekl - poté, co byla vztyčena stéla, která upomínala na stavbu paláce: „Jestli na mě někdy po mnoha letech budou lidé vzpomínat, doufám, že si mě nebudou připomínat jako válečníka nebo stavitele, ale jako léčitele bylinkami. Protože způsobit, aby slepý člověk znovu spatřil hvězdy, je větší zásluha než stavět, ať by stavba byla jakkoli velkolepá." Často nám říkal, že rostliny nás o mnohém poučují. „Člověk se chová pošetile: válečník odhodí meč, aby se chopil pluhu; pole zůstávají neobdělaná, protože rolník maluje fresky na zdi chléva; a malíř odhoď své štětce, protože chce nosit meč. Rostliny jsou moudřejší. Každá podle svého plní svůj úkol: fialka se neschovává do svých listů, protože nemá na stonku žádné trny; verbena se nepokouší kvést jako svlačec, ale spokojí se tím, že vydává osvěžující vůni svými tuhými zelenými listy."
Jednou jsem se Ptahkefera ptala na hvězdy a on mi řekl: „Jsou to světy, jako je ten náš, a je jich bezpočet, jako vodních kapek v řece. Chtít pochopit takové množství je nesmyslné. Kdo hledí do slunce, aby pochopil jeho tajemství, oslepne a neuvidí ani to, co drží v dlani."
A pak mi vyprávěl pověst o stvoření.
Tlustá ryba připlula k mříži, a když viděla, že mezery mezi pruty jsou tak úzké, že jimi neprostrčí ani ploutev, vypustila pomalu a posměšně dvě bubliny a ušklíbla se: "Ty pošetilá červená rybičko! Neruš mě při mých meditacích svými bláznivými řečmi. Já jsem mnohem moudřejší než ty, protože jsem královnou všech ryb. Jak bys asi mohla proplout tou mříží, když já tam nedostanu ani ploutev?"
Byla jsem ještě docela malá, chůze pro mě byla dosud novým dobrodružstvím, když mě Maata spolu s Nejahem vzala do chrámu. Cestou do schodů mě Nejah držel za ruku. Všechno tam bylo veliké a po spalujícím slunečním žáru na nádvoří tam panoval příjemný chládek. V jedné z místností bylo obrovské dřevěné, černě pomalované zvíře, podobné loveckému psu. Chtěla jsem si na ně sáhnout, ale Nejah mi řekl, že to nesmím, protože je to socha boha, který se jmenuje Anup. V té chvíli jsem se náhle cítila mnohem starší než dvouletá, a stejně moudrá jako moje chůva Maata. Pomyslela jsem si, že o Anupovi vím všechno, ale nemohla jsem najít slova, abych to Nejahovi pověděla.
Když nadešel čas, abych se vrátila na zemi, sdělil mi posel Nejvyšších vládců, že se znovu narodím v zemi Kemet; a dvojice, která dá vznik mému novému tělu, mě radostně uvítá, protože už jednou jsme byli spojeni v dřívějším životě a náš vztah byl ve znamení lásky, nikoli nenávisti, což jsou dvě pouta, která k sobě lidi na zemi vážou nejtěsněji. A mým bratrem bude někdo, s kým jsem kdysi vykonala dlouhou cestu.
Když nadešel čas, abych se vrátila na zemi, sdělil mi posel Nejvyšších vládců, že se znovu narodím v zemi Kemet; a dvojice, která dá vznik mému novému tělu, mě radostně uvítá, protože už jednou jsme byli spojeni v dřívějším životě a náš vztah byl ve známení lásky, nikoli nenávistí, což jsou dvě pouta, která k sobě lidi na zemi vážou nejtěsněji. A mým bratrem bude někdo, s kým jsem kdysi vykonala dlouhou cestu.
