„Ano, slyšel jsem.“ řekl Meni a postavil se. Chvíli nervózně přecházel po místnosti a pak se k němu obrátil. „Nastal čas, abychom si promluvili.“ Počkal, až se Achboinu usadil, posadil se naproti němu. „Hutkaptah je velmi blízko severní země a situace není ještě pořád konsolidována, to víš. Neustále tam probíhají boje vedené Sanachtem. Ptahův Dům ti poskytne bezpečí, ale riziko tu je. Byl bych rád, kdyby s tebou jel někdo z našich.“
Ráno si ho dala zavolat. Udivilo ho to, měli se setkat až v chrámu. Stál před ní a prohlížel si ji. V plášti, který mu vnutil Šaj, než odcházel, mu bylo horko, ale nesundal si ho.
Byla mladá, mladší než předpokládal. Dívala se na něho a netvářila se spokojeně.
„Tak to jsi ty?“ řekla a sklonila se k němu. Dala pokyn, aby je nechali o samotě. Její sloužící odešli, ale Šaj zůstal stát na místě. Obrátila se k němu a znova na Achboinua: „Chci s tebou hovořit o samotě.“
Neletěl se starcem, ale s mužem, jehož pleť měla barvu bronzu. Byl větší než oni a jaksi mohutnější. Neletěli ve velkém ptáku, ale v něčem, co mělo lopatky, které se otáčely kolem. Dělalo to hluk, jako velký skarabeus. Vznášeli se nad údolím a pohybovali se kolem skal. Křičel na muže, když potřeboval, aby se k něčemu přiblížili či slétli níže. Byl tak zabraný do svého úkolu, že ztratil pojem o čase. Znova a znova létal dokola ve snaze zapamatovat si všechny detaily.
Z této lekce měl vždy špatný pocit. Nauka o kamenech mu nešla. Připadal si jako hlupák. V ruce kámen, studený a tvrdý. Položil ho před sebe a do ruky vzal další. Lišil se barvou, velikostí i strukturou, ale co s tím dělat dál, to nevěděl. Pak uslyšel za sebou kroky. Otočil se. Otočil se se strachem, učitel byl přísný.
Kráčela pomalu k němu a holí sledovala místo před sebou. Našlapovala tiše, i když její chůze postrádala onu jistotu vidoucích. Vstal a šel k ní. Srdce mu začalo bušit na poplach, kolem žaludku měl divný pocit, který zneklidňoval – příjemný i nepříjemný. Chytil ji za ruku.
