“Archetyp je cosi, co se objevuje mnohokrát v různých podobách (barvách, příbězích, událostech), ale přesto, kdykoli je tento "prožitkově-imaginační komplex" aktivován, máte pocit, že právě teď jste svědky něčeho zcela nového a originálního. Například když se poprvé zamilujete (a rozumem víte, že miliony předků museli prožít něco podobného), váš "prožitkový aparát" vám sděluje, že to tu ještě nikdy nebylo, jste uchváceni tajemnou a neznámou silou, silnější než vaše osobní vědomí. Tato síla vás oslovuje a vy jste vůči ní jakýmsi způsobem bezmocní. (A to i tehdy, kdy by váš rozum tvrdil, že se jedná o něco banálního nebo běžného).”
Avatar je překvapivě krásný, dojemný, okouzlující film. Přitom to ale není film, který by se hodil na nějakou hlubokomyslnou psychologickou analýzu (to říkám rovnou) protože jeho děj odpovídá prostým, ale dobře nakombinovaným archetypům. Ty se však na nás snáší v takových jasných obrazech, že jsou neodolatelné a my jim musíme podlehnout.
Následovníci Erica Berneho vypozorovali několik dalších scénářů, podle nichž nevědomě vytváříme své životní příběhy. Jsou to scénáře: "buď perfektní", "buď silný", "potěš mě", "hodně se snaž" a "pospěš si" - není těžké uhodnout, že se utvářejí v průběhu dětství podle rodičovských instrukcí. Jak poznáme, že jsme u sebe nebo u našeho známého či klienta narazili na scénář? Poznáme to podle klíčové "aha" věty: "PROČ SE MI TODLE POŘÁD DĚJE?"
Pravdivá slova nebývají příjemná.