Už pár let se věnuji tomu, co jím. Někdy více intenzivně, jindy méně. Zejména se to týká masa, mléčných výrobků, cukru atp. Přemýšlím o vnitřních pohnutkách, které mě vedou k úvahám o božím daru. Vlastní zdraví, smrt zvířat, zničující vliv na životní prostředí. Začínám také vnímat, že čím více informací se ke mně o dané problematice dostane, tím více si uvědomuji, že pořád vlastně nevím...
Protože jsem při posledním zápisu o prožitém jednodenním půstu nevěnoval dostatečnou pozornost, pro mě do té doby neuvěřitelnému, zjištění, je mou povinností se k němu vrátit. Jde totiž o vlastní zkušenost. Vlastní prožitek toho, o čem jsem do té doby pouze četl. Čemu jsem mohl maximálně věřit. Nyní, s vlastním zážitkem, vím.
Jednodenní půst jsem zvažoval už před nějakým rokem. Ale pouze zvažoval a k činu se neodhodlal. Nebyl jsem v té době připraven. Dokázal jsem si najít dostatek důvodů, abych si „zdůvodnil“ proč ne. Nyní to tak není. Změnily se zejména energie za rozhodnutím držet půst. To je důležité si uvědomit hned na začátku. Proč vlastně chci držet půst...
Poslední týden mě dosti intenzivně trápí afty. Útočí frontálním útokem jako ruská armáda a nepřítele ničí množstvím. Jsem ve fázi, kdy chvílemi nemůžu ani mluvit a jakékoliv jídlo ve mně probouzí smutek v očekávání intenzivní bolesti. Duchovní aspekt aftů, má být vnitřní nesouhlas s tím, co člověk jí, zjednodušeně řečeno, nicméně i když jím s chutí a nemám s jídlem problém, afty se vždy objeví a někdy s takovou intenzitou, že je člověku až do pláče. Ano, pravidelný a vytrvalý čtenář by mohl namítnout, že bych přece mohl použít zapper, ale ten chci použít až na poslední ámen, když nic jiného nepomůže.
Soustředěním se na svůj vlastní nádech a výdech a zklidněním těla se dostaneš do stavu, kdy k tobě začne promlouvat tvoje vyšší já.
Nejdříve ale musíš informace vyššího já oddělit od švitoření popletené a poblázněné mysli.
Myšlenky jsou jako listy v podzimním větru.
Víš to? Nemyslím teď, kým bys měl nebo chtěl být. Nepotřebuji slyšet odpověď, že jsi člověk, který se snaží být… Zajímá mě, kým se cítíš být. Proč jsi tady? Bez jakýchkoliv přívlastků. Bez tohoto uvědomění, bez tohoto sebe-vědomí může být tvůj život jen stěží naplněný a šťastný. Myslím skutečně, upřímně, čistě, vyrovnaně a pokorně šťastný.
… ne… nemůžu se omluvit… udělala bych ze sebe krávu…
i když jsem v právu…
… a co když se mi vysměje, to mi za to nestojí…
… tohle teda ne, nebudu to riskovat, co kdyby mi vynadal…
Usedám na schody, které vedou ke dveřím našeho domu. Je příjemná letní noc a já ještě nespím i když bych už dávno měl. Je mi dvanáct let a moji vrstevníci se v tento čas již oddávají svým snům. Nemůžu spát, něco mi brání. Stejně bych se na posteli jenom převaloval. Nespím, protože mi v tom brání smutek a stesk.
Žiješ bezvadný život. Třídíš odpad, medituješ, jíš zdravě, chodíš na duchovní přednášky, čteš knížky o andělech, na internetu sleduješ spirituální filmy a věříš, že jsi plně připraven na duchovní vzestup, který má přijít. Přesto kdesi uvnitř víš o jemném hlásku, který šeptá něco, co nechceš až tak úplně slyšet. Co by jsi nejraději zasunul někam hlouběji, odkud ve chvílích ticha nebude srozumitelný. Ten hlas uvnitř ví, že to není všechno.
Jsme nevědomě pasivní. Ve srovnání s tím, kým vším bychom mohli být, kdybychom jenom věděli, co všechno je v našich silách, jsme pasivní. Jsme uvězněni v našich skromných, neútulných životech v bezvědomí. A to doslova. Všichni do jednoho společně toužíme po pocitu, když se naše tělo naplní radostí a štěstím. Ten pocit ale stále hledáme zmateni ve svých popletených touhách a mylných uspokojeních tam, kde jej nelze najít. A pokud ano, pocit je těkavý a za krátkou dobu vyprchá do neznáma.
