Stela i já jsme zdrceně mlčely, neboť vyprávění Izidory nás zasáhlo do hloubi duše… Konečně, byly jsme přece jenom ještě docela malé na to, abychom byly schopny unést celou tu hloubku podlosti, bolesti a lží, které tehdy Izidoru obklopovaly. A naše dětská srdce byla opravdu ještě příliš dobrá a naivní, než aby chápala celou tu hrůzu, které byly s Annou vystaveny… Jedno už nám ale, ač tak malým a nezkušeným, bylo jasné.
„Vždycky jsem milovala svobodu a vážila si práva svobodné volby každého jednotlivce. Ale v životě byly okamžiky, kdy naše osobní svoboda neměla cenu životů milionů dalších dobrých lidí... V každém případě, tak jsem se rozhodla já sama... A nemínila jsem nic měnit. Ano, byly okamžiky slabosti, kdy se zdálo, že oběť, na kterou jsem šla, bude zcela zbytečná a marná. Že nezmění nic na tomto krutém světě... Ale pak se zase vrátila chuť bojovat... Pak se všechno vrátilo na svoje místo, a já jsem byla vší svou duší připravena vrátit se na „bitevní pole“, bez ohledu na to, jak nerovná válka to byla...”
„Ó ne, Izidoro! Člověk je velmi silný ve své schopnosti přežít. Ani si neumíš představit, jak moc je silný! Opravdový člověk se nikdy nevzdá... I kdyby zůstal jediný. Tak tomu bylo vždy. A vždy tomu tak bude. Na Zemi je velmi mocná síla Lásky i síla Boje, přestože to lidé zatím ještě pořád nechápou. Ale vždy se zde najde někdo, kdo povede ostatní. Důležité je, aby tento Vůdce nebyl „černý“... Od okamžiku narození člověk hledá cíl svého života. Záleží pouze na něm, najde-li jej sám, nebo se ukáže být tím, komu tento cíl bude dán. Lidé se musí naučit myslet, Izidoro. Dosud bohužel za mnohé přemýšlí jiní...”
Za týden se přede mnou zjevilo svaté město Řím v celé své temné velikosti… nemohla jsem posoudit krásu paláců, katedrál a kostelů, město bylo velmi chmurné a kupodivu špinavé. A pro mne bylo i městem mojí smrti, věděla jsem, že odsud Karaffovi neuteču...
Pozn. překl.: Následující události se odehrávají, když je Světlaně deset let. V první polovině knihy Světlana popisuje události od svého narození do věku deseti let, své neobvyklé zážitky, jak přišla na své neobvyklé schopnosti, naučila se „navštěvovat“ různé „úrovně“ Země (mentální, astrální, …) a co zde zažila. Kapitola začíná v okamžiku, kdy se se svou přítelkyní Stellou dostane po vyčerpávajícím „dobrodružství“ do jedné z mentálních úrovní Země...
“Udělala jsem to nejlepší, abych jí vysvětlila, jak moc to všechno pro mne znamená a jak hrozně bych se cítila, kdybych to ztratila. Ale zdálo se, že tentokrát jsem jí opravdu nahnala strach, a řekla, že pokud nechci, aby řekla všechno mému otci, až se vrátí domů, musím jí slíbit, že něco takového už se nikdy nebude opakovat.”
“Proč jsem se rozhodla napsat tuto knihu? Nakonec, ne proto, že bych se považovala za někoho speciálního nebo výjimečného. Jen se mi poštěstilo žít jasný a velmi neobvyklý život, a jestliže tato kniha někomu pomůže v našem krásném, ale velmi krutém světě necítit se osaměle, znamená to, že nebyla napsána zbytečně.”
Karaffa bezostyšně zíral na Severa, jako by byl nějaké neobvyklé, podivné zvíře.
Papežův obličej bez zřejmé příčiny vyzařoval jakousi jistotou, což mě vyděsilo víc, než kdyby po nás vrhal „blesky“ své strašlivé nevůle...
„Nu, ctihodný Severe, konečně se setkáváme! Slíbil jsem kdysi, že za mnou přijdete – a já své sliby neporušuji, obvykle.“
„Jen si tolik nelichoť, Karaffo,“ pronesl Sever klidně. „Kdyby šlo o tebe, nikdy bych ti tu radost neudělal. A ty to velmi dobře víš. Tím, kdo mne zajímá, je madonna Izidora... Je příliš cenná, než aby zůstávala ve tvých rukách. Ale to ty, bohužel, nedokážeš pochopit...
Anna s údivem hleděla na Severa, byl by schopen nás zachránit… Nadšení v jejích očích začalo pomalu pohasínat, když uviděla jeho smutnou tvář tak pochopila, že z nějakého důvodu jim pomoci nemůže.
Opravdu nás chceš zachránit? Řekni, Severe, chceš nám pomoct?..
Anna se nám s úzkostí střídavě dívala do očí, jako by se chtěla ujistit, že ji správně chápeme. A její čistá a čestná duše nemohla pochopit, že někdo může, ale nechce nás zachránit před strašnou smrtí…
“Situace se úplně vymkla z kontroly, ale já jsem si ničeho kolem sebe nevšímala, přemýšlela jsem v tom okamžiku jen o jednom – ten chlapec viděl!!! Viděl stejně, jako jsem viděla já!.. Znamená to, že je to pravda, že někde existují další takoví lidé?.. A znamená to, že jsem naprosto normální a vůbec ne jediná, jak jsem si nejdřív myslela! Znamená to, že to skutečně byl Dar?.. Nejspíš jsem se na něj dívala příliš ohromeně a upřeně, protože rozpačitá maminka se silně začervenala a okamžitě spěchala “uklidnit“ synka, aby nikdo nezaslechl, co říká... a hned mě začala přesvědčovat, že “si to prostě všechno vymýšlí, a že lékař říká(!!!), že má velmi bujnou fantazii... a není potřeba si ho všímat!..”
